Ukázky, novinky a občasné mudrování

FF aneb facebookový fejeton

Zrovna jsem uklízela podlahu a poslouchala u toho nahrávky svých studijních předmětů před státními zkouškami. Všimla jsem si, že šikovně utíkám do místností, kde právě nemluvím. Zajímavé. Já už se ani nemůžu slyšet? Zoufale běhám z kouta do kouta a přenáším sebou problémy sebepojetí, poruch chování, konfliktů, agresí a loupeží, institucionální zákony, závislostní projevy. Je to tady. Je to všude.

Zamyslela jsem se. Včera mne náhle osvítil v pedagogické knihovně závan zdravého rozumu. Regály plné knih popisují ve složitých souvětích skutečnost, kterou má maminka vyjádřila jednoduchou větou „Dobré slovo železná vrata otevírá“. Tady máme naučený kruh bezmocnosti, motivace, podporu, profesionální odstup, postupné kroky, emoční náročnost, vymaňování žáků, individualizované přístupy, maximální potencionalitu, rozvoj životních perspektiv.

Vrána k vráně sedá, blbec blbce hledá“ je krátký popis vývoje osob s lehkým mentálním postižením, kteří v sociálně nenáročných situacích mohou být zcela bez problémů, najdou-li adekvátní podporu.

I takoví chtějí žít!“ vyhlásila moje maminka před padesáti lety, když popisovala pošahaného souseda, čímž bystře a inteligentně předznamenala inkluzi. Tady máme Bílou knihu, Salamanku, RVP, pětistupňové plány pedagogických podpor, IVP a celý arzenál dalších hňupů, kteří to všechno řídí. Jak se s tím mám vyrovnat? Zvlášť, mám-li být mezi těmi hňupy králem právě já?

Zvláštní.

Vtom mi klikl telefon „Li, zkontroluj si svůj profil, přišlo mi od tebe nějaké hrozné sdělení, porno nebo něco takového, já to stopnula“, píše mi moje úžasná kamarádka, anděl všech negramotných počítačových idiotů. Profil? Mám si kontrolovat profil? Jinak než pohledem do zrcadla zpříma nebo zboku (protože vpodstatě nevím, jaký úhel znamená profil, ale panu řediteli školy, ve které učím, se o tom nezmíním). A tak zhnuseně sedám k počítači a pouštím to nadělení. Hučí. Hučí dlouho. Už cítím, jak mi tuhnou svaly v pravé ruce, naskakují ikonky. Hučí. Naskakuje cosi barevného hranatého. Počítač hučí. Naskakuje gmail. Pak musím zajistit, aby naskočil můj gmail. Pak komplikovaně spouštím obnovu dokumentů. Proč se obnovují, nevím – podle mne by bylo líp, kdyby zůstaly přirozeně staré. Tak jako já.

(U nás doma nestárne jen pes a podezřívám jej, že je to především díky mým modlitbám během procházek, takže on světlá jaksi zevnitř a bezpochyby se brzy se vznese k nebi. Blbost. Bude tancovat na mém hrobě, zatímco já už budu tuhááááá. No, takhle jsem si klidné stáří věru nepředstavovala).

Héj, Jo. Už tam je. Jsem tam. Mrká na mne fb. Má kamarádka se cítí natěšeně. Jiná zamyšleně. „Díky Bohu za úžasné lidi kolem mne!“

Takový táč upekla babička“.

Tahle žena vypadá na třicet a je jí osmdesát. Tajně jí denně v komoře hrst zelené chlorely“.

Tato rodina hrabe miliony denně kvůli bitconu“.

Koukám, kde mám profil. A jo. Tady. Něco tu je. Hystericky mažu všechno. A pak mne pronikne nápad.

Tak! TAK!!! Smažu to. Smažu všecko. Odhlásím se. Trvale. Napořád. Možná neuvidím úžasné lidičky a mladou ženu, jablečný závin a někoho, kdo je natěšený a uhrabaný. Beztak jsem už z těch emocí tumpachová. V podstatě, facebook je důvod, proč žeru větrníky, čokolády a jsem nervozní. Já totiž nemám kolem úžasné lidi, táč ani chlorelu. Nehrabu. Nehrabala bych ani zahradu, natož miliony. Proč? Nenarovnala bych se od hrabí. Cítím se zakomplexovaně a potácím se v bludném kruhu bezmoci mezi blby z diktafonu a ledničkou. Dřepím u toho jako krůůůůůta a tiše trpím, že se mne každým okamžikem zase zeptají „Co se vám honí hlavou, Ludmila?“. Stydím se přiznat, že v mé hlavě velmi často není zhola nic, co by tam mohlo ležet ladem, natož se honit.

Mažu to. Zadávám hesla a velkopansky poroučím: TRVALE!!! SMAŽTE TO PROBOHA TRVALE!! Smažte můj profil, pohled zboku, smažte můj nos, klobouk, hlavu i údaje, že jsem absolvovala nějaké vzdělání! Nechci nic! Nechte mne! Nechte mne!!!!! NECHTE MNE.

Úúúúúúaááááá. Jsem vymazaná. Teď ještě vydržet to čtrnáct dnů. Třesu se absťákem, držím se stolu – JÁ TO VYDRŽÍM!

Na mne si nepřijdou. Nezjistí, co dělám, jak a co mi chodí v hlavě, jak se cítím, jestli se cítím tak či onak – nebudou ani vědět, že mám pocity! Jsem king, jsem šéééééf.

Sedám na židličku ze dřeva, mnu si zátylek a přemýšlím. Jak se dozví lidi, že jsem to všechno smazala? Jak to budou vědět, že jsem prošla takovou eskapádou skvělých myšlenek?

Inu, dám to na facebook. Snad mne ještě přijmou…

Vítejte zpátky, Ludmila! Stýskalo se nám po Vás….

/šlaka/.

 

 

 

 

 

…kdy je už fakt zle?

když jdete k lékaři a po návratu se vás zděšeně syn zeptá: „…mami, co to máš na obličeji za skvrny?“ a vy jdete pokorně k zrcadlu a šokovaně vidíte na obou tvářích zbytky pasty lacalut, kterou jste si nestačila smýt a tím pádem jste hodinu chodila městem, čekárnou a ordinací jako sioux na válečné stezce

když se vypravíte na larp, nahážete na sebe to nejhorší možné oblečení a hrdě jdete městem, jenže – ouha – nikdo, naprosto nikdo nedává najevo, že by se divil (čímž je jasné, že takto zřejmě vypadáte běžně)

když si odložíte horní část prádla a vypadá na opěradlu židle jako bílá hrozivá zbraň, která se – můj ty světe – jako kdyby to nestačilo – zdvojila

když při snězení zeleninového salátu převážná část potravin uvázne mezi vašimi zuby a to i předními a když to čistíte, v umyvadle zbývá téměř celá brokolice

když v pedagogické knihovně na útulné toaletě ve velkém zrcadle uvidíte šedou usouženou babičku a řeknete si „Co já tady, hérdek, dělám?“

když se na vás zadívá mladý muž a vy mu jdete dychtivě vstříc, zatímco on vás chtěl pouze upozornit, že na vás právě couvá pekařské auto

když půvabně vykročíte, vzápětí se zhroutíte mezi tramvaj, zaparkovaný osobní vůz, statečně si držíte na roztrženém koleni plátěnou tašku a tváříte se, že šlo o pikantní zaškobrtnutí

ale opravdu, opravdu zle je,

když se tomuto všemu nedokážete smát…

 

Saprment!

Tam, kde jsou zelené a měkké bochánky mechu v hlubokých lesích, třpytivé potoky vysoko v horách a hrozny vína v úrodných vinicích, v zemi voňavé jako čerstvě upečený bochník chleba, žil houslař Jan.
Každé ráno otevřel oči v místnosti, která byla jeho houslařskou dílnou. Nebyl příliš bohatý a žil skromně. Měl hnědé a veselé oči, rozcuchané vlasy, citlivé ruce a fortel, fortel, ten měl nejen pro housle, ale i pro lidi. Kolem Jana se točili muzikanti, zpěváci, každý jinak chytlavý buď na soprán, nebo alt, s dovedností pro harmoniku, vozembouch či jiný nástroj. A jak to tak bývá, jeden člověk byl Janovi nejbližší, nejcennější a nejmilejší. Madlenka byla štíhlá jako ty nejušlechtilejší housle a zpívala sama bez naladění ty nejkrásnější tóny. A když se s Janem potkali pod starou lípou na návsi, nebylo na světě nic, co by jim chybělo. V blízkém lese sedávali na pasece uprostřed vysokých smrků a poslouchali píseň lesa.
Jan a Madlenka spolu vyrůstali, běhali po loukách, házeli kamínky do potoka. Celá vesnice věděla, že Jan a Madlenka jsou si souzeni.
Jednoho krásného podzimního dne, kdy bylo právě vinobraní, na kostelní věži ještě zvony neodbily poledne, zastavil před houslařskou dílnou kočár. Z kočáru vystoupil pán s nakrouceným knírem, s lesklým límcem u zeleného kabátu a v klobouku z tvrdého kvalitního materiálu. Kočí mlasknul na koně a dopřál si vzácnou chvíli oddechu. Ten kníratý panáček vešel do dílny a jeho pichlavé oči rejdily ze strany na stranu. Sotva pozdravil, hned spustil: „Alá alá, ho hó! No saprment, o lalá!“ Všelijak se kolíbal, natáčel a pokroutky tropil. Inu, zkrátím to. Byl to cizinec z daleké země, který přijel ochutnat dobré víno a protože měl slabost pro hudební nástroje, zastavil se u houslaře Jana, kterého mu místní doporučili jako nejlepšího v oboru.
„I toť je pěkné, pěkné! Ale, neračte se zlobit, v Americe, tam jsem viděl věci, které si neumíte představit! Houslařů na každé avenue, na každé strít, v parcích, víme, hrají na harfy černí muži, kteří skáčí hned po koncertu na stromy! A ten orchestr, vašnosti, to si neumíte vysnít, ani kdybyste spal pět týdnů v jednom kuse! A těch strun a kalafun, co najdete v každém šopu! Nádhera! To se nedá srovnat, to se nedá srovnat!“
Panáček postál, pomudroval, obhlídnul, housličky koupil, peníze zaplatil a v houslaři Janovi myšlenku nedobrou zasel: “Měl by on, víme, měl by vyjet do světa. Copak tady, tady zůstalo všechno stát! To v Americe. Tam je muzika! Věděl by hned, jak fortel zlepšit a víme…“ pán se nakrouceným knírem z levé strany přiklonil k Janovu uchu: „…vydělal by si mony, peněz, víme, o jakých se mu ani nesnilo, saprment!“
Cvaknul podpatky na dřevěné podlaze, otočil se, nasadil si klobouk a do kočáru nasedl. Vozka mlasknul podruhé a kočár byl pryč.
Jan stál s otevřenou pusou a díval se do své dlaně, ve které se mu blýskaly zlaťáky. Ještě nikdy nedostal tolik peněz. Co by se stalo, kdyby…ale, hloupé myšlenky, Madlenka by s ním nejela a taky…ale…peněz je zapotřebí…Jan se rozpačitě poškrábal na zarostlé bradě a než odbylo poledne, měl už v sobě zasetou pochybnost.
Z pochybnosti se stala úvaha, z úvahy úmysl, z úmyslu skutek a než se měsíc překulil do úplňku, Jan si sbalil raneček a vydal se do světa. Marně Madlenka rukama lomila, Jana zapřísahala, nožkou dupala. Jan nedal jinak, než že v Americe štěstí udělá, peníze přinese a houslařskou dílnu náramně pozvedne.
„To ti říkám, Jeníčku, jestli odejdeš, vracet se nemusíš!“ štkala Madlenka, ale Jan už neslyšel. Už je na cestě daleko, daleko. V hlavě má nablýskáno z toho zlata, které jej ve světě čeká.
Zavřela Madlenka houslařskou dílnu, klíč vložila do kapsáře. Smutné oči do země točí, líčka jí blednou.
Zatím se Jan přes velkou louži přepravil a už stojí ve velkém městě. Vidí: Všude lidí, všechno bzučí, jako včelin mu připadá ten svět.
Našel si Jan, šikovný houslař, práci hned. O řemeslníky není nouze. Ve svém pronajatém bytě si zvyknul, k městu přilnul. Ve městě je život snadný. Na byt vyděláš, po betonu chodíš. Lidé chodí, kupují, opravují, zlaťáky cinkají. Jan viděl nástrojů různých, nejen houslí, ale i violoncell, harf, lyr, balalajek, mandolín, viol. Oči mu přecházely. Každý nástroj zněl jinak. A dámy ve městě, inu, Madlenka má věru co dohánět! Vysoké účesy, hladké paže. Luxusní střihy, často Jan nevěděl, kam s očima. Kavárničky, vinárny, všechno láká k posezení, příjemnému povídání.
Už byl ve městě víc jak půl roku, ale zlaťáky, které vydělal poctivou prací, se všechny rozkutálely. Ve městě je tolik příležitostí!
Jan byl známý pro svoji šikovnost a všichni jej chválili. Večer co večer vysedával přímo u velkého parku, kde hrávala kapela až do rána. A nad ránem se tuze často stávalo, že skutečně velcí černí muži skákali přímo z orchestru na stromy, nebo se to Janovi jen zdálo?
Život se točil příjemně každý den, ale po čase jedna věc připadala Janovi zvláštní. Že totiž, když chtěl vyrobit sám svůj vlastní nástroj, nikdy nedokázal housle naladit do vyšších tónů. Je to strunami? Smyčcem? Kalafunou? Jan nevěděl. Ať vzal dřevo lepší, horší, ať je opracovával, jak opracovával, poťukával na ně jak poťukával, nikdy je dobře ve vysokých tónech nenaladil.
V poslední době se mu dokonce takhle k ránu zdávalo, že běží trávou, sedí na mechu a dívá se na Madlenku, to potom nemohl usnout a probouzel se s očima slzama zalitýma.
„Ale co, Madlenka, ta mne doma už stejně nečeká“ vzdychnul si pokaždé a přes den na sen zapomenul.
Po čase Janovi narostlo bříško a pod nosem si kroutil knír. Už ani neuměl chodit pěšky, jezdil kočárem. Ve městě byl známý jako mistr John a brzy k ránu si zavdával červeného vína, které měl v šuplíku hned pod postelí. Dokonce jisté hlasy po městě začaly pošuškávat mezi sebou, že „mistr John a lady Simone chystají zasnoubení“.
Simone bydlela v přepychovém domě hned vedle přístavu. Jan za ní občas zašel, protože Simonin otec si objednal housle, slovo dalo slovo a než byly housle na světě, Simone a Jan si spolu občas vyšli, tu do kavárny, tu do divadla, někdy do muzea. Simone ovšem nejraději do velkých obchodů chodila, látky přehrabávala, boty zkoušela. To Jan stál u výkladních skříní a vlastnímu odrazu, který v nich viděl, nevěřil. Díval se na něj panáček v pěkném obleku s krouceným knírem a prázdnýma očima člověka z města, kterého nic nepřekvapí, saprment.
Jednoho krásného dne, když se Jan a Simone procházeli kolem přístavu (vraceli se z nákupu Jan poslušně nesl spoustu papírových tašek a krabic na klobouky), natáhnul najednou Jan do chřípí známou vůni. Jako by do něj blesk uhodil. Tu vůni znal. Tak to vonělo na pasece mezi smrky! A hned vidí; z lodi, která kotví v přístavu, se vykládá smrkové kvalitní dřevo. Slovo dalo slovo, Jan dřevo koupil. „Není drahé, mistr. Je z malé země, takové usoužené. Ale dřevo tam mají dobré. Berte, nechám je za pár babek“, úslužně se klaněl obchodník z lodi.
Jan si nechal dřevo odvézt, ohobloval, prstem oťukal, vyzkoušel. Struny natáhnul, smyčec připravil. Vyrobil nástroj nevídaný. Nejlepší kalafunu zakoupil ve speciálním šopu with music material, you know? Ale, chyba. Houslím stále něco chybělo.
Leží Jan a k ránu do stropu kouká. Najednou bleskem pochopil. Nejlepší žíně ke smyčci jsou z koní, kteří se plaví v Čechách! Tam, kde jsou zelené mechy, voňavé paseky a …Madlenka.
Vyskočil z postele. Spěšně se obléknul, na stůl položil nájemné za poslední měsíc. Běžel k přístavu a na loď naskočil.
Jestli si myslíte, že se Madlenka v české zemi vdala, zatímco Jan v cizině pokroutky tropil, to se pletete. V zemi, kde je měkký mech, voňavé paseky a dobré víno, jsou věrné ženy.
A tak Jan s Madlenkou v malé houslařské dílně s kupou dětí zpívají vysoko i nízko. Jan je štíhlý jako dřív, má veselé hnědé oči, rozcuchané vlasy a na Simone dočista zapomenul. Vždyť; koukněte na Madlenku! Takovou ženskou by pohledal! Jako vítr, jako louka, jako břink.
Nástroje voní dřevem z poctivých českých smrků a na návsi stojí lípa tak jako dřív.
Jen někdy, to když se děti přou, co kdo z nich bude dělat a kam všude do světa se vydá, až bude velký, se Jan lišácky pousměje, mrkne na Madlenku a neříká nic.
Už dobře ví, že domova si začneme vážit teprve, až o něj přijdeme. A že je radost moci se ještě vrátit domů, ke kořenům, stromům a koním. A největší štěstí pak je, když nás doma čekají.
Inu, dětem to říct nemůže. Ony na to také přijdou. Nevěříte? Věřte. Co svět světem stojí, základní věci se nemění.

Ach, ta rána!

Mé ráno oči otevřelo
víčka nocí slepená
víc muselo než samo chtělo
ohnutá záda zpocená

umývám se a ztěžka sedám
nohy nacpávám do tenisek
hledala jsem, však už nehledám
nejlepší z dobrých východisek

mé ráno bývá unavené
oblékám se a táhnu zvíře
i to je málo probuzené
a máme je jen pro potíže

než vyjdu, přežehnám se křížem
chválu ti vzdávám Pane
každý krok zbavuje mne tíže
svěřuji Ti vše, co se stane

a když se vracím zpátky domů
ke svým, co ještě dřímají
mým ránem
(vskutku, věřte tomu)
zvonky radosti cinkají

 

Dušičková úvaha

Byl trapný dušičkový čas. Všude bylo studeno a mokro, zima, nevlídno, hroby mokré
a duše stulené hluboko. Šla na hřbitov na otcův hrob a pomodlila jsem se. Pak jsem po otčenáši uslyšela tatínkův hlas „ jdi za maminkou, ať není smutná“ a vyrazila jsem domů. Mám sice mnoho sourozenců, ale pověst blouznivce, tuláka odjakživa a praštěnce mám jen já.

Moje maminka seděla smutně na posteli, oči starého člověka vyhaslé touhou podílet se na životě nás všech, kteří ji málokdy přizvou. Většinou pochodujeme kolem jako podivné figury a snažíme se ji dobře nakrmit, úspěšně přebalit, ale chováme se k ní jako nepotřebné, nemocné a osamělé (proto se taky takto musí cítit). Dost často mamince říkám, aby si vzala své dvě francouzské hole a bila nás všechny, jak tam tak pochodujeme a když nedosáhne, aby házela přímo před sebe; vždycky někoho trefí a uleví se jí. Jenže ona je strašně hodná. Vždycky byla.

Tak jsem si k ní sedla, k té Ženě, která vychovala dobře devět dětí a nikdy nás neopustila ve svých modlitbách. Hladila jsem ji po těch milých rukou s tenkou kůží a skvrnami na hřbetech a bylo mi dobře. Chtěla jsem ji rozveselit, proto jsem se musela jakoby zdravě naštvat a vyprávět jí o svém těžkém životě, o tom, jak můj muž jel na ryby
a zůstal tam čtrnáct hodin v mraze, jak vzal sebou šlechetně našeho psa, který do té doby vždy chtěl jet s ním, avšak po návratu z tohoto rybího výletu utíká pokaždé do nejzazších koutů našich pokojů, vždy, když se k němu náš rybář blíží oblečený–v tiché hrůze, že by jej vzal zase ven. Žehrala jsem na svůj těžký život, na to bláznění rybářské, vyprávěla jsem o mužově chrápání, jak jej přitom dusím polštáři a jak bych nejraději vylila do jeho otevřených úst deci vody, až by chrochtal jak velryba a moje maminka se tak smála, že se počůrala přímo na posteli.
Myslím, že svoji dušičkovou návštěvu jsem odvedla dobře.
A můj tatínek se jistě v nebi usmíval

 

Stalo se:

(trošku jsem „vybrakovala “ a přetextovala božského Karla. Proč? Inu, písnička měla být pro maminky, které jsou ještě naživu – na rozdíl od původního textu, ve kterém na maminku zpěvák už jen vzpomíná).

 

Čtvrtá hodina

šírá
skrz okna světlo vchází
šírá

ptačí zpěv slyšet z mlází
šírá

probouzení tiché
upevněná víra
žádné slovo liché

jsou čtyři ráno

šírá

 

 

dvacátého osmého dubna opakování – úspěšného večera „Slova? Slova…Slova!“

 

 

Desátého března v Music Labu na Opletalově ulici v Brně…

https://www.facebook.com/events/216294598920763/?active_tab=discussion

(na tomto odkaze najdete zvací video, pozvánku, ale i fotografie z akce a komentáře zúčastněných. Byl to báječný večer).

 

***

Bůh u nohou člověka…

Od začátku mám jistotu; konám správně.

Stvořil jsem tě za tichého jitra. Vycházející paprsky slunce viděly můj úsměv a vetkaly jej do tvé tváře. Čerstvý vzduch ti zčechral vlasy
a živá voda dala rytmus krvi, která ti začala proudit v žilách. Vložil jsem ti do hrudi srdce, jehož tlukot udává rytmus tvým dnům. Dnům, o kterých netušíš, že jsou darem. Oči, zářící ve tvém obličeji žasly nad krásou nebe. Ústa se naučila řeči. A úsměv? Úsměv, ten je na tobě prostě nejkouzelnější.

Nedokázal jsem odhadnout čas tvého zrání. Chápu, že jsi musel hodně věcí převrhnout, než ses postavil na nohy a začal chodit. Tvé pády přichází bezprostředně po pýše kroků, které nepromyslíš. Chyby jsou nutné pro tvé učení a láska? Láska je jediným, co tě může zachránit.

A tak…dal jsem ti ženu, aby ses lásce naučil. Abys pochopil, že vzájemná závislost je víc než sobecká nezávislost. Že potřebuješ místo naprostého přijetí, i kdyby mělo být sebemenší, i kdyby ses tam mohl skrýt na jediný okamžik. Proto jsem dal tvé ženě schopnost vytvořit domov. Naplnil jsem tvé dny radostí.

Tvou pýchu pak jsem zničil tím, že jsem ti dopřál počít dítě. Současně s jeho bezmocí a nedokonalostí jsem tě vyučil pokoře.

Stojím vždy s tebou. Sleduji každý tvůj krok. Zoufale prahnu po tom, abys všechno trápení vložil do mých rukou. Teskním po tvém přátelství.

Tvá svoboda, tvá netrpělivost působí vzdálenost mezi námi. Nezasloužené dary se pro tebe často stávají přítěží a získávají hodnotu teprve ve chvíli, kdy je naprosto ztrácíš, postupně pomaličku, poznenáhlu znovu získáváš a vykupuješ slzami bolesti
a těžkou prací na sobě. Jednou pochopíš, že je to jediná práce, kterou máš vykonat.

Třeseš se strachy, i když já jsem blízko.

Procházíš nutnými zkouškami. Tvé neúspěchy mne bolí, věř.

Vždyť; vidím trosky tvého života. Prázdný pokoj a zoufalé osamění. Hodiny před rozedněním, kdy zíráš do tmy a bilancuješ bez výsledků zisků či ztrát. Zůstává prázdno jako jediné, co zbylo.

Chápu, nemůžeš jinak. Vždyť tvá ústa dokáží zraňovat. Srdce se umí zatvrdit a oči zapomenuly na krásu oblohy. Krev ztratila život.
A láska? Láska, kterou jsem tě zahrnul, zůstává nepovšimnuta, což je největší prohřešek proti zákonům, určujícím vesmír.

Neboť tam, kde je láska, změní i planety svůj směr a vše se podřídí chvíli, kdy jeden pro druhého dýchá.

Denně podstupuji při každém tvém provinění nejvyšší muka, abych ti dokázal, že vše, co je na tobě nedokonalé, přijímám bez výhrad.

Uzavírám s tebou pokaždé smlouvu a vždy je nová; jemně stírám každou slzu ze tvých řas.

Já …tvůj Bůh…povstávám v síle své lásky a velikosti z prachu u tvých nohou a držím tě pevně ve své náruči.

******

 

Žluté kosatce

…jako bych seděla v pohádce…

dívám se na žluté kosatce

za mnou se smějí malé děti

a nad hlavou mi ptáci letí

požehnaný čas

vůní a barev kolem nás

jsem celá v černém

ve smutku věrném

na nočním stolku plá čajová svíce

Ježíš a Maria v porcelánu

obklopují nevěstu pannu

na fotce staré tolik let

hned vedle je fotka z konce jara

a tahle vůbec není stará

na ní se usmívá

jak milá vzpomínka

ta, co tak hladívá

má milá maminka

potřebovala bych teplo té náruče

stýská se mi po objetí

až srdce maminky dotluče

zůstane smutek a dojetí

jako bych seděla v pohádce

dívám se na žluté kosatce

je léto požehnaný čas

tu náhle slyším tichý hlas:

“…je čas žít a čas umírat

všem časům s láskou řekni ano

Pán umí dát, smí odbírat

Jeho jméno buď požehnáno“

sedím tu, jsem celá v černém

ve smutku tichém, v smutku věrném

na fotce jak milá vzpomínka,

ta, co je u Otce

má drahá maminka

je léto, požehnaný čas

vnímám, jak život kypí, letí

naléhavě zní tichý hlas

„buď veselá…

a hleď si dětí“

na stolku uprostřed svíce a vzpomínka

najednou vím to hned

je ve mně…

maminka

 

 

 

 

Ze světa maličkých:

Dnes jsem potkala holčičku, kterou jsem před několika lety učila v mateřské školce. Vytáhla se. Vlásky jí ztmavly. Zkušeně poprosila číšníka o zmrzlinu.  Hlavou mi běží vzpomínky na ten čas malých nožiček, rozcuchaných vlásků a usmrkaných nosíků….

přikládám pár útržků – „střípků“, které jsem si tenkrát pro sebe a pro radost zapsala:

/a říkám si, třeba Vás taky potěší…/

*

Po spinkání nahlíží už probuzený a převlečený hoch na děvčátko ještě se vrtící v postýlce:
„o čempak se ti zdálo, holčičko?“ (napodobuje intonací učitelku)
Děvčátko zamračeně: „nech mě, trumbero!“
„já nejsem trumbera, jmenuju se Honzík!“

*

Chlapeček: „mě se zdálo o té ovečce, co se topila v tom potoce“
Učitelka „ovečka? V potoce? Tý jo. A jak se to stalo?!“
„no to bylo v tom mariánským, tam jsou potoky dva a vodopády, to když prší, tak ta voda teče, teče…a tam byla ta ovečka v té vodě“
Uč.: „no a co s ní? S tou ovečkou? Kdo ji zachránil“
Chlapeček moudře“to by musel hospodář, jenže by měl mokré tričko a kalhoty, tak lepší byl třeba ten drak, ten by přiletěl….“
Uč.:“no poslouchej, to přece by určitě každý dobrý hospodář udělal! Normálně skočí do toho potoka, vytáhne ovečku, no a kalhoty a triko si přece usuší, to dá rozum. S tím musí každý hospodář počítat, ovečku zachrání a je to.“
Chlapeček: „já nevím. Poslal bych tam raději toho draka, aby tu ovečku vytáhnul“
Uč: “No, vsadila bych raději na hospodáře, draci, ti většinou ovečky jedí spíš než by je vytahovali, myslím. Pošleme hospodáře, fakt.“
Chlapeček: „tak jo. !“

*

Děti si hrají a uč. Volá:
„Dávej pozor, ať nespadneš jako zralá hruška!“
Děvčátko: „……….ale…já jsem zralá princezna….“

*

Děti si hrají na bazén. Chlapeček volá: „Počkat, počkat, mám plavky v hospodě!“
Uč.“?…..v hospodě? Ty máš plavky v hospodě? To jsem ještě neslyšela,…plavky v hospodě…kde se tam vzaly?“
Chlapeček: „ Voni mi dali v hospodě peníze, ať si jdu koupit ty plavky.“
Uč: „a za co ti ty peníze dali?“¨
Chlapeček: „sedum, vosum.“
Pak vytáhne mobil /jako, přiloží jej k uchu, nakloní důležitě hlavu na bok/ a: ….“no…….no…..plavky…..mám….peníze…čau!!!!“
*
Při kreslení:
Uč: „….čím bys chtěla být, až budeš velká?“
Holčička: „princeznou, která bude kouzelnou hůlkou barvit květiny. A když se to nepovede, budu víla Zvonilka. Budu hodná víla. Budu lidem dávat štěstí. Anebo…..budu doktorka Růženka.

*

U svačinky: „to přijde moje maminka!“
„néééé, moje maminka……….Moje maminka!!!…..né tvoje, moje, moje maminka!!!!“ (jeden přes druhého)
Učitelka smířlivě: „nono, přijdou všecky maminky. To by ještě tak scházelo, aby nějaká nepřišla. Prostě, přijdou maminky pro všechny děti a bude to. Každý má maminku. To je jasná věc. Já jsem taky maminka, taky mám děti.“
Chlapeček: „Já mám taky děti!“
Uč.: „to jsem nevěděla. Kdes prosímtě vzal ty děti?“
Chlapeček: „Mám! Mám děti! Jsou venku. Zlobí. Dostanou na ty prdelky“.

*

Děti vyrobily velký vlak a všechny jedou. Učitelka mává a volá: „Kam jedete, děti?“
Chlapeček: „ Do Ruska. Je tam velká zima, potřebujem rukavice a čepice. Než tam ale pojedu, dám si svačinku, kousek toho chlebíčka.“
A jedou zas. Učitelka mává, jeden cestující vystupuje. „kam jdeš? Vždyť ti to ujede!“ volá učitelka.
Chlapeček: „Zapomněl jsem medicínu“
Uč. „a jo. A co ti chybí?“
Chlapeček: „abych si ji mohl na letišti dát“.

*
Na procházce kolem řeky děti potkávají dva dělníky.
Chlapeček se drží učitelky za ruku, druhou ukazuje před sebe, přivírá jedno oko, jako kdyby ostřil a volá velmi hlasitě: „To je můj tatínek!!!!“
Pán se překvapeně otočí. Učitelka se ptá přísně: „ Nevíte o ničem, co?“
Pán tvrdí, že neví.
Tak jsme šli dál….

*

Chlapeček nemůže usnout.
Volá z postýlky: „Paní učitelko….já mám hlad“
„paní učitelko….jdu čurat..“
„paní učitelko….já su hodnej“
„paní učitelko….mám žízeň“
„paní učitelko…..maminka mě miluje….“
„paní učitelko……už mám zavřený oči“
a nakonec
„……………kde je druhá paní učitelka?!“

*

Hoch: „já normálně chodím sám potmě a vůbec se nebojím!“
Uč: „fakt? A kdy jsi chodil potmě? A kde?“
Hoch: „no tady, kousek. Kolem týhle budovy jsem chodil. A kolik jsem toho viděl!“
Uč.: „To bych ráda věděla, co jsi viděl. Já bych se tedy bála tady kolem chodit ve tmě. Jak jsi to dokázal?“
Hoch: „ Maminka mě sem dovezla autem, tady mě vysadila, dala mně mobil a já pak viděl světlušky.“

*

Na hřišti volá chlapeček:
„Tydle kostky vyrobili na Thajvanu! ….To je v Asii. Hm. Hm. Hm.“

*

Na předškolní přípravě se chlapec ptá:
„Máte aramejský slovník?“
Uč statečně:: „Naučím tě ruskou básničku, chceš?“
„Dobře“, odpoví chlapec a začne spontánně psát azbuku.
Učitelka odrecituje „odin, dva tri četyrje pjať išel zajčik poguljať….!“
A pak jsme se pustili do těsnopisu…..

 

*

Nechce někdo další od září k nám do první třídy? Jako žák či učitel? Rozhodně to nebude nuda…v jednom ani druhém případě

*

Nedělní ulice

na prázdné ulici líného nedělního odpoledne

kráčí mé mládí

má bílé tváře

maličko růžové

mládence svádí

za rohem vyhlíží zralost

ubitá marným čekáním

předstírá radost

znavená doufáním

přichází stáří

ruku mu podám

vím, jak se daří

tak, už je tady

šťastná i zoufalá

sytá i hlady

svedená doufáním

zpevněná zoufáním

všemu vstříc

uháním

*

 

Adventní poznání

Stojím před třídou a oznamuji: V polovině prosince budeme znovu zpívat v domově pro opuštěné staré lidi a slyším ze zadních lavic zaúpění:  „Nééééé!!!! Zase? Proooooč? Já se tam bojím, tam to smrdí, já nejdu“. Volně nechám věty padat a pak si vyprávíme. O tom, co je to advent. O stáří a opuštěnosti. O otevírání srdcí. O krásné akci „Ježíškova vnoučata“ a ti moji zlaťáčci začínají roztávat. Nakonec jim dávám svobodu, kdo chce, půjde zpívat, kdo nechce, nemusí. Ty ruce, které nechtěly, jsou váhavější, ale to vůbec nevadí, ujišťuji je.

Sedám ke stolu a otevíráme učebnice. Látka s název „Nerostné bohatství a průmysl“. Čteme a u každého neuchopitelného souvětí jako vždy řeknu: „Stop! Co je to „nerost“? Co je to „průmysl“ a u věty „lidé potřebují k životu hodně věcí“ vstávám ze židle, beru fixovku a ptám se: „Co potřebují lidé k životu?“ Třída šumí: „Myčku. KFC.Tramvaj. Ledničku. Auto. Mobil. GPS. Hygienu. Přírodu. Velký dům. Práci. Školu. Vzdělání. Rodinu. Jídlo. Postel. Slunce. Ponožky. Kamarády. Oblečení. Mekáč.“. Popsala jsem téměř celou tabuli.  Nakonec se stavím před děti a ptám se: „A teď. Představte si, že jste mladý muž, případně mladá dáma, přicházíte k lékaři a ten vám sděluje: „Milý pane/dámo, za měsíc zemřete. Máte třicet dnů  života. Je to neodvratné, nedá se dělat absolutně nic“.   Co z těchto věcí, které jsem napsala, vám pomůže?

Dětem klesají brady. Vybíráme. Diskutujeme. První jde k mé úlevě KFC. Myčka a tak dál a dál. Mažu tabuli a nakonec zůstává

Přírodu                                   Rodinu                          Kamarády                            Slunce

Obracím se s úsměvem a ptám se: „Co z těchto čtyř věcí dostanete za peníze?“

Ještě to zkouší, ozve se: „Rodinu“.  „Kde dostaneš a za kolik pět deka rodiny?“

Třída je podivně ztichlá. Inu, kdyby v jedné hlavičce něco zůstalo, stálo to za to.

Jestli si myslíte, že jsme dočetli kapitolu do konce, tak se velmi mýlíte. Přesto si myslím, že jsem dobrá učitelka.

 

Pro toho pravého

Je tu někde muž
který mne celou
přikreje?
Nebo ztratím už
poslední kousek
zbytky i šmouhy naděje?

Můj život se k stáru naklonil
takový, který má ruce poctivé
chci, aby u mne zazvonil
oči a srdce citlivé

zástupy žen v své touze
rmoutí se, vypráví dlouze
hledají, čekají…

takovým mužům pak
ze zahrad
odevšad
umíráčky klinkají

nebo se potají
tiše a pokorně
skrývají?

 

*

Kam s ní?

     Pořád jsem si myslela, že není ještě tak zle. Vezmu-li v úvahu, že mám přízemní byt
a nosím brýle, dá se snad omluvit to, že jsem si byla donedávna jistá svojí mladostí a půvabem. Avšak navštívila jsem svého neurologa. V místnosti byla velká dvě zrcadla a přímé denní světlo. Užasla jsem. Ta bába, co tam chodí, to jsem já? Krk jako ještěr, povislé tváře a nad tím vším načmárané unavené oči bernardýna, kterému nedali po dlouhé procházce nažrat.
     Co s tím budu dělat? (Nedá se dělat nic). Když už je to tak, pak je nutné zamyslet se nad svojí vlastní pošetilosti. Například, okamžitě přestat obtěžovat mladé muže. Teta Kateřina tu již byla a nemá smysl v této myšlence pokračovat. Další záležitostí je hloupé čmárání si na obličej již tak dost zpustošený obličej zcela jiný a barevný. Dochází pak k překrytí vrstev a někdy si mohou navzájem konkurovat. V případě zpocení, pláče při tragických okolnostech nebo pláče od smíchu dochází k zajímavým úkazům přímo na kůži, ve které si slzy jdou svojí cestou mezi líčidly a neptají se, kudy mohou, aniž by způsobily bláto v okolí. Je nutné též povznést duchovno, nikoliv však proto, že již nezbývá nic jiného, ale pouze proto, že někdy snad, konečně, by člověk k moudrosti přijít měl. A především, usoudila jsem, je nutné se dobře najíst. 
Nejprve jsem tedy odstranila nánosy, pak jsem nanesla na stůl roztodivné pokrmy, uvařila si dvě dobré kávy a pustila se do přemítání, jak se vyrovnat se svým stářím. Co se může přihodit? 
Když člověk vyloučí Alzhaimera, který nás milosrdně od přemýšlení osvobodí navždy, pak musíme počítat s tím, že nás často napadne škrábat hladká hrdla mladým děvčatům a zírat s otevřenými ústy na přitažlivé mladé muže. Pokud ale není člověk rovnou přímý neurotický konzument bulvárních plátků a věrný divák televize Nova, může mít ještě svůj názor zcela objektivní. Proč škrábat hladká hrdla, když naše nehty již nejsou pevné jako dříve a křemík jako doplněk podobně jako spoustu ostatních potravinových doplňků před nedávnem zdražili?
Každé hrdlo má svůj čas. Nevím proč, vzpomněla jsem si na oškubanou drůbež. Ať mladá, nebo stará, každá slípka, když je oškubaná, má podivnou pupínkovatou kůži. A zírat na přitažlivé muže snad nevadí? S tím, jak se zhoršuje zrak, může být přitažlivý kdekdo, no ne? A když stárnoucí dáma párkrát polkne hmyz při bezduchém zírání na kolem vlající mladíky, ono jí to nakonec dojde.
Co ale když žena vypadá opravdu jako zombie? Má také právo na život? Kam tedy s ní? Zřejmě není řešení sterilní rouška, která se nasadí ráno a večer odloží na toaletní stolek, přičemž pokoj, kde zombie spí, se zamkne na dva zámky? Musí být nějaké řešení, aby se i zombie mohly potloukat světem a smát se, dokud jim zuby nezničí paradentoza?
To všechno je zapotřebí rozvážit, zajíst, zapít dobrým kafem a pak jít odmodlit.
A pak, spokojená, oduševnělá, v přítmí se ploužící zombie je pořád příjemnější než exekutor nebo revizor.
Moje skvělá kamarádka navrhla ještě lepší řešení:

“Ať to řeší, kdo chce, já na to nemám kdy“.
Bingo! To je asi jediná možnost, jak se se stářím vyrovnat.  🙂

*

 

Podoby lásky

stála      on vedle ní

očima do sebe     vnoření

mladí     čerstvá rosa zrána

rozjásaní  dotykem

živí smíchem   kuropění

k ránu jedou   taxíkem

tiší tichem   láska    není

zestárlí životem   tou zradou za plotem

ach, lidské hemžení

z očí jim zmizelo     těšení

vysoko na nebi   láska se chvěje

čeká zda pochopí   svou milost leje

ona se nemění     každou poušť pokropí

svým dechem         hřeje

*

 

Moje pokořené ego

     Byla jsem si naprosto jistá, že jsem šéfa prosperující firmy omráčila svým povadlým šarmem tak, že od pátku, kdy se mnou vedl přijímací řízení, už neusnul jinak než s tváří zborcenou proudem slz v kanafasu, pochopitelně ze stesku po mě. Věděla jsem naprosto jistě, že o jiné asistentce, než o mě, nesní, zvláště, když jsem s ním vedla třicetiminutový hovor o horách a o zlézání vrcholů. Přičítala jsem naší společné vášni velkou váhu a jistý úspěch. Měla jsem v úmyslu mu do pracovny nosit kávu s cepínem za pasem a o vánocích přiskotačit do zaměstnání v mačkách, nevadí, že jsou již poněkud ošuntělé; řemínky, které chybí, nahradím izolepou. Úmyslně jsem se vyhnula trapným řečem o penězích a rozzářeně jsem mu sdělovala, že své pedagogické vzdělání uplatním během prace s autistickými dětmi ve volném čase. Na obligátní otázku, která náš pohovor uzavírala „Proč si myslíte, že bych měl přijmout zrovna vás?“ jsem vycenila bělostný chrup podobně jako Dale Carnegie a řekla odvážně „Protože jsem nejlepší!“.
Cestou domů jsem zamýšlela koupit šampaňské a všechny své známé jsem informovala o tom, jak skvěle jsem výběrové řízení zvládla. Na okraj jsem ledabyle poznamenala, že to určitě klapne.
Avšak dnes mi přišlo vyrozumění, že přijali na toto místo jiného kandidáta! Nemohu se s tím vyrovnat. Nezbývá mi, než připustit, že šéfa vylekala má přílišná inteligence, odvaha a mnoho zubů.
Na druhé straně, ačkoliv práce učitelky ve škole není nijak dobře placená, děti mi posílají vytrvale emaily s pohádky o tramvajích, selfíčka z výletů a mají ve mně důvěru, že se za nimi do třídy vrátím a budu je mírně několikrát denně napomínat, že učebnice se na zem nehází, nesmí se kopat navzájem a vzdělání je důležité. Denně budu zdolávat sklon k nervovému zhroucení a trpělivě snášet, že si děti pletou anglická slovíčka a tvrdí mi zcela vážně, že sobol je pták. 
Puch školních tříd, když všechny děti vyzují papuče a vytáhnou svačiny, by mi bezpochyby chyběl.
        Funkce asistentky by tak zajímavá nebyla. Má to tak být.  Ale tak jak tak, ten úžasný boss, aniž o tom ví, utrpěl velkou újmu, protože moje ošuntělé mačky
a cepín, to je něco, proč by mě, pokud by to jen maličko tušil, určitě zaměstnal rád. Je trapné, že se to nikdy nedozví.

*

 Li – SlovaSlovaSlova (1)