Ukázky….Novinky

Stalo se:

Desátého března v Music Labu na Opletalově ulici v Brně…

https://www.facebook.com/events/216294598920763/?active_tab=discussion

(na tomto odkaze najdete zvací video, pozvánku, ale i fotografie z akce a komentáře zúčastněných. Byl to báječný večer).

 

a ještě něco na počtení, dosud nezveřejněné…

Na této stránce si můžete číst básničky, fejetony a úvahy ještě čerstvé jako upečený chleba, dosud nikde publikované, ještě voňavé novotou, věci, které ještě nikde nevyšly a čekají na svůj čas… jsou tu pro Vás, čtenáře mého webu. Ať vás potěší. 

***

Bůh u nohou člověka…

Od začátku mám jistotu; konám správně.

Stvořil jsem tě za tichého jitra. Vycházející paprsky slunce viděly můj úsměv a vetkaly jej do tvé tváře. Čerstvý vzduch ti zčechral vlasy
a živá voda dala rytmus krvi, která ti začala proudit v žilách. Vložil jsem ti do hrudi srdce, jehož tlukot udává rytmus tvým dnům. Dnům, o kterých netušíš, že jsou darem. Oči, zářící ve tvém obličeji žasly nad krásou nebe. Ústa se naučila řeči. A úsměv? Úsměv, ten je na tobě prostě nejkouzelnější.

Nedokázal jsem odhadnout čas tvého zrání. Chápu, že jsi musel hodně věcí převrhnout, než ses postavil na nohy a začal chodit. Tvé pády přichází bezprostředně po pýše kroků, které nepromyslíš. Chyby jsou nutné pro tvé učení a láska? Láska je jediným, co tě může zachránit.

A tak…dal jsem ti ženu, aby ses lásce naučil. Abys pochopil, že vzájemná závislost je víc než sobecká nezávislost. Že potřebuješ místo naprostého přijetí, i kdyby mělo být sebemenší, i kdyby ses tam mohl skrýt na jediný okamžik. Proto jsem dal tvé ženě schopnost vytvořit domov. Naplnil jsem tvé dny radostí.

Tvou pýchu pak jsem zničil tím, že jsem ti dopřál počít dítě. Současně s jeho bezmocí a nedokonalostí jsem tě vyučil pokoře.

Stojím vždy s tebou. Sleduji každý tvůj krok. Zoufale prahnu po tom, abys všechno trápení vložil do mých rukou. Teskním po tvém přátelství.

Tvá svoboda, tvá netrpělivost působí vzdálenost mezi námi. Nezasloužené dary se pro tebe často stávají přítěží a získávají hodnotu teprve ve chvíli, kdy je naprosto ztrácíš, postupně pomaličku, poznenáhlu znovu získáváš a vykupuješ slzami bolesti
a těžkou prací na sobě. Jednou pochopíš, že je to jediná práce, kterou máš vykonat.

Třeseš se strachy, i když já jsem blízko.

Procházíš nutnými zkouškami. Tvé neúspěchy mne bolí, věř.

Vždyť; vidím trosky tvého života. Prázdný pokoj a zoufalé osamění. Hodiny před rozedněním, kdy zíráš do tmy a bilancuješ bez výsledků zisků či ztrát. Zůstává prázdno jako jediné, co zbylo.

Chápu, nemůžeš jinak. Vždyť tvá ústa dokáží zraňovat. Srdce se umí zatvrdit a oči zapomenuly na krásu oblohy. Krev ztratila život.
A láska? Láska, kterou jsem tě zahrnul, zůstává nepovšimnuta, což je největší prohřešek proti zákonům, určujícím vesmír.

Neboť tam, kde je láska, změní i planety svůj směr a vše se podřídí chvíli, kdy jeden pro druhého dýchá.

Denně podstupuji při každém tvém provinění nejvyšší muka, abych ti dokázal, že vše, co je na tobě nedokonalé, přijímám bez výhrad.

Uzavírám s tebou pokaždé smlouvu a vždy je nová; jemně stírám každou slzu ze tvých řas.

Já …tvůj Bůh…povstávám v síle své lásky a velikosti z prachu u tvých nohou a držím tě pevně ve své náruči.

******

Ze světa maličkých:

Dnes jsem potkala holčičku, kterou jsem před několika lety učila v mateřské školce. Vytáhla se. Vlásky jí ztmavly. Zkušeně poprosila číšníka o zmrzlinu.  Hlavou mi běží vzpomínky na ten čas malých nožiček, rozcuchaných vlásků a usmrkaných nosíků….

přikládám pár útržků – „střípků“, které jsem si tenkrát pro sebe a pro radost zapsala:

/a říkám si, třeba Vás taky potěší…/

*

Po spinkání nahlíží už probuzený a převlečený hoch na děvčátko ještě se vrtící v postýlce:
„o čempak se ti zdálo, holčičko?“ (napodobuje intonací učitelku)
Děvčátko zamračeně: „nech mě, trumbero!“
„já nejsem trumbera, jmenuju se Honzík!“

*

Chlapeček: „mě se zdálo o té ovečce, co se topila v tom potoce“
Učitelka „ovečka? V potoce? Tý jo. A jak se to stalo?!“
„no to bylo v tom mariánským, tam jsou potoky dva a vodopády, to když prší, tak ta voda teče, teče…a tam byla ta ovečka v té vodě“
Uč.: „no a co s ní? S tou ovečkou? Kdo ji zachránil“
Chlapeček moudře“to by musel hospodář, jenže by měl mokré tričko a kalhoty, tak lepší byl třeba ten drak, ten by přiletěl….“
Uč.:“no poslouchej, to přece by určitě každý dobrý hospodář udělal! Normálně skočí do toho potoka, vytáhne ovečku, no a kalhoty a triko si přece usuší, to dá rozum. S tím musí každý hospodář počítat, ovečku zachrání a je to.“
Chlapeček: „já nevím. Poslal bych tam raději toho draka, aby tu ovečku vytáhnul“
Uč: “No, vsadila bych raději na hospodáře, draci, ti většinou ovečky jedí spíš než by je vytahovali, myslím. Pošleme hospodáře, fakt.“
Chlapeček: „tak jo. !“

*

Děti si hrají a uč. Volá:
„Dávej pozor, ať nespadneš jako zralá hruška!“
Děvčátko: „……….ale…já jsem zralá princezna….“

*

Děti si hrají na bazén. Chlapeček volá: „Počkat, počkat, mám plavky v hospodě!“
Uč.“?…..v hospodě? Ty máš plavky v hospodě? To jsem ještě neslyšela,…plavky v hospodě…kde se tam vzaly?“
Chlapeček: „ Voni mi dali v hospodě peníze, ať si jdu koupit ty plavky.“
Uč: „a za co ti ty peníze dali?“¨
Chlapeček: „sedum, vosum.“
Pak vytáhne mobil /jako, přiloží jej k uchu, nakloní důležitě hlavu na bok/ a: ….“no…….no…..plavky…..mám….peníze…čau!!!!“
*
Při kreslení:
Uč: „….čím bys chtěla být, až budeš velká?“
Holčička: „princeznou, která bude kouzelnou hůlkou barvit květiny. A když se to nepovede, budu víla Zvonilka. Budu hodná víla. Budu lidem dávat štěstí. Anebo…..budu doktorka Růženka.

*

U svačinky: „to přijde moje maminka!“
„néééé, moje maminka……….Moje maminka!!!…..né tvoje, moje, moje maminka!!!!“ (jeden přes druhého)
Učitelka smířlivě: „nono, přijdou všecky maminky. To by ještě tak scházelo, aby nějaká nepřišla. Prostě, přijdou maminky pro všechny děti a bude to. Každý má maminku. To je jasná věc. Já jsem taky maminka, taky mám děti.“
Chlapeček: „Já mám taky děti!“
Uč.: „to jsem nevěděla. Kdes prosímtě vzal ty děti?“
Chlapeček: „Mám! Mám děti! Jsou venku. Zlobí. Dostanou na ty prdelky“.

*

Děti vyrobily velký vlak a všechny jedou. Učitelka mává a volá: „Kam jedete, děti?“
Chlapeček: „ Do Ruska. Je tam velká zima, potřebujem rukavice a čepice. Než tam ale pojedu, dám si svačinku, kousek toho chlebíčka.“
A jedou zas. Učitelka mává, jeden cestující vystupuje. „kam jdeš? Vždyť ti to ujede!“ volá učitelka.
Chlapeček: „Zapomněl jsem medicínu“
Uč. „a jo. A co ti chybí?“
Chlapeček: „abych si ji mohl na letišti dát“.

*
Na procházce kolem řeky děti potkávají dva dělníky.
Chlapeček se drží učitelky za ruku, druhou ukazuje před sebe, přivírá jedno oko, jako kdyby ostřil a volá velmi hlasitě: „To je můj tatínek!!!!“
Pán se překvapeně otočí. Učitelka se ptá přísně: „ Nevíte o ničem, co?“
Pán tvrdí, že neví.
Tak jsme šli dál….

*

Chlapeček nemůže usnout.
Volá z postýlky: „Paní učitelko….já mám hlad“
„paní učitelko….jdu čurat..“
„paní učitelko….já su hodnej“
„paní učitelko….mám žízeň“
„paní učitelko…..maminka mě miluje….“
„paní učitelko……už mám zavřený oči“
a nakonec
„……………kde je druhá paní učitelka?!“

*

Hoch: „já normálně chodím sám potmě a vůbec se nebojím!“
Uč: „fakt? A kdy jsi chodil potmě? A kde?“
Hoch: „no tady, kousek. Kolem týhle budovy jsem chodil. A kolik jsem toho viděl!“
Uč.: „To bych ráda věděla, co jsi viděl. Já bych se tedy bála tady kolem chodit ve tmě. Jak jsi to dokázal?“
Hoch: „ Maminka mě sem dovezla autem, tady mě vysadila, dala mně mobil a já pak viděl světlušky.“

*

Na hřišti volá chlapeček:
„Tydle kostky vyrobili na Thajvanu! ….To je v Asii. Hm. Hm. Hm.“

*

Na předškolní přípravě se chlapec ptá:
„Máte aramejský slovník?“
Uč statečně:: „Naučím tě ruskou básničku, chceš?“
„Dobře“, odpoví chlapec a začne spontánně psát azbuku.
Učitelka odrecituje „odin, dva tri četyrje pjať išel zajčik poguljať….!“
A pak jsme se pustili do těsnopisu…..

 

*

Nechce někdo další od září k nám do první třídy? Jako žák či učitel? Rozhodně to nebude nuda…v jednom ani druhém případě

*

Nedělní ulice

na prázdné ulici líného nedělního odpoledne

kráčí mé mládí

má bílé tváře

maličko růžové

mládence svádí

za rohem vyhlíží zralost

ubitá marným čekáním

předstírá radost

znavená doufáním

přichází stáří

ruku mu podám

vím, jak se daří

tak, už je tady

šťastná i zoufalá

sytá i hlady

svedená doufáním

zpevněná zoufáním

všemu vstříc

uháním

*

 

Adventní poznání

Stojím před třídou a oznamuji: V polovině prosince budeme znovu zpívat v domově pro opuštěné staré lidi a slyším ze zadních lavic zaúpění:  „Nééééé!!!! Zase? Proooooč? Já se tam bojím, tam to smrdí, já nejdu“. Volně nechám věty padat a pak si vyprávíme. O tom, co je to advent. O stáří a opuštěnosti. O otevírání srdcí. O krásné akci „Ježíškova vnoučata“ a ti moji zlaťáčci začínají roztávat. Nakonec jim dávám svobodu, kdo chce, půjde zpívat, kdo nechce, nemusí. Ty ruce, které nechtěly, jsou váhavější, ale to vůbec nevadí, ujišťuji je.

Sedám ke stolu a otevíráme učebnice. Látka s název „Nerostné bohatství a průmysl“. Čteme a u každého neuchopitelného souvětí jako vždy řeknu: „Stop! Co je to „nerost“? Co je to „průmysl“ a u věty „lidé potřebují k životu hodně věcí“ vstávám ze židle, beru fixovku a ptám se: „Co potřebují lidé k životu?“ Třída šumí: „Myčku. KFC.Tramvaj. Ledničku. Auto. Mobil. GPS. Hygienu. Přírodu. Velký dům. Práci. Školu. Vzdělání. Rodinu. Jídlo. Postel. Slunce. Ponožky. Kamarády. Oblečení. Mekáč.“. Popsala jsem téměř celou tabuli.  Nakonec se stavím před děti a ptám se: „A teď. Představte si, že jste mladý muž, případně mladá dáma, přicházíte k lékaři a ten vám sděluje: „Milý pane/dámo, za měsíc zemřete. Máte třicet dnů  života. Je to neodvratné, nedá se dělat absolutně nic“.   Co z těchto věcí, které jsem napsala, vám pomůže?

Dětem klesají brady. Vybíráme. Diskutujeme. První jde k mé úlevě KFC. Myčka a tak dál a dál. Mažu tabuli a nakonec zůstává

Přírodu                                   Rodinu                          Kamarády                            Slunce

Obracím se s úsměvem a ptám se: „Co z těchto čtyř věcí dostanete za peníze?“

Ještě to zkouší, ozve se: „Rodinu“.  „Kde dostaneš a za kolik pět deka rodiny?“

Třída je podivně ztichlá. Inu, kdyby v jedné hlavičce něco zůstalo, stálo to za to.

Jestli si myslíte, že jsme dočetli kapitolu do konce, tak se velmi mýlíte. Přesto si myslím, že jsem dobrá učitelka.

 

*

Kam s ní?

     Pořád jsem si myslela, že není ještě tak zle. Vezmu-li v úvahu, že mám přízemní byt
a nosím brýle, dá se snad omluvit to, že jsem si byla donedávna jistá svojí mladostí a půvabem. Avšak navštívila jsem svého neurologa. V místnosti byla velká dvě zrcadla a přímé denní světlo. Užasla jsem. Ta bába, co tam chodí, to jsem já? Krk jako ještěr, povislé tváře a nad tím vším načmárané unavené oči bernardýna, kterému nedali po dlouhé procházce nažrat.
     Co s tím budu dělat? (Nedá se dělat nic). Když už je to tak, pak je nutné zamyslet se nad svojí vlastní pošetilosti. Například, okamžitě přestat obtěžovat mladé muže. Teta Kateřina tu již byla a nemá smysl v této myšlence pokračovat. Další záležitostí je hloupé čmárání si na obličej již tak dost zpustošený obličej zcela jiný a barevný. Dochází pak k překrytí vrstev a někdy si mohou navzájem konkurovat. V případě zpocení, pláče při tragických okolnostech nebo pláče od smíchu dochází k zajímavým úkazům přímo na kůži, ve které si slzy jdou svojí cestou mezi líčidly a neptají se, kudy mohou, aniž by způsobily bláto v okolí. Je nutné též povznést duchovno, nikoliv však proto, že již nezbývá nic jiného, ale pouze proto, že někdy snad, konečně, by člověk k moudrosti přijít měl. A především, usoudila jsem, je nutné se dobře najíst. 
Nejprve jsem tedy odstranila nánosy, pak jsem nanesla na stůl roztodivné pokrmy, uvařila si dvě dobré kávy a pustila se do přemítání, jak se vyrovnat se svým stářím. Co se může přihodit? 
Když člověk vyloučí Alzhaimera, který nás milosrdně od přemýšlení osvobodí navždy, pak musíme počítat s tím, že nás často napadne škrábat hladká hrdla mladým děvčatům a zírat s otevřenými ústy na přitažlivé mladé muže. Pokud ale není člověk rovnou přímý neurotický konzument bulvárních plátků a věrný divák televize Nova, může mít ještě svůj názor zcela objektivní. Proč škrábat hladká hrdla, když naše nehty již nejsou pevné jako dříve a křemík jako doplněk podobně jako spoustu ostatních potravinových doplňků před nedávnem zdražili?
Každé hrdlo má svůj čas. Nevím proč, vzpomněla jsem si na oškubanou drůbež. Ať mladá, nebo stará, každá slípka, když je oškubaná, má podivnou pupínkovatou kůži. A zírat na přitažlivé muže snad nevadí? S tím, jak se zhoršuje zrak, může být přitažlivý kdekdo, no ne? A když stárnoucí dáma párkrát polkne hmyz při bezduchém zírání na kolem vlající mladíky, ono jí to nakonec dojde.
Co ale když žena vypadá opravdu jako zombie? Má také právo na život? Kam tedy s ní? Zřejmě není řešení sterilní rouška, která se nasadí ráno a večer odloží na toaletní stolek, přičemž pokoj, kde zombie spí, se zamkne na dva zámky? Musí být nějaké řešení, aby se i zombie mohly potloukat světem a smát se, dokud jim zuby nezničí paradentoza?
To všechno je zapotřebí rozvážit, zajíst, zapít dobrým kafem a pak jít odmodlit.
A pak, spokojená, oduševnělá, v přítmí se ploužící zombie je pořád příjemnější než exekutor nebo revizor.
Moje skvělá kamarádka navrhla ještě lepší řešení:

“Ať to řeší, kdo chce, já na to nemám kdy“.
Bingo! To je asi jediná možnost, jak se se stářím vyrovnat.  🙂

*

 

Podoby lásky

stála      on vedle ní

očima do sebe     vnoření

mladí     čerstvá rosa zrána

rozjásaní  dotykem

živí smíchem   kuropění

k ránu jedou   taxíkem

tiší tichem   láska    není

zestárlí životem   tou zradou za plotem

ach, lidské hemžení

z očí jim zmizelo     těšení

vysoko na nebi   láska se chvěje

čeká zda pochopí   svou milost leje

ona se nemění     každou poušť pokropí

svým dechem         hřeje

*

 

Moje pokořené ego

     Byla jsem si naprosto jistá, že jsem šéfa prosperující firmy omráčila svým povadlým šarmem tak, že od pátku, kdy se mnou vedl přijímací řízení, už neusnul jinak než s tváří zborcenou proudem slz v kanafasu, pochopitelně ze stesku po mě. Věděla jsem naprosto jistě, že o jiné asistentce, než o mě, nesní, zvláště, když jsem s ním vedla třicetiminutový hovor o horách a o zlézání vrcholů. Přičítala jsem naší společné vášni velkou váhu a jistý úspěch. Měla jsem v úmyslu mu do pracovny nosit kávu s cepínem za pasem a o vánocích přiskotačit do zaměstnání v mačkách, nevadí, že jsou již poněkud ošuntělé; řemínky, které chybí, nahradím izolepou. Úmyslně jsem se vyhnula trapným řečem o penězích a rozzářeně jsem mu sdělovala, že své pedagogické vzdělání uplatním během prace s autistickými dětmi ve volném čase. Na obligátní otázku, která náš pohovor uzavírala „Proč si myslíte, že bych měl přijmout zrovna vás?“ jsem vycenila bělostný chrup podobně jako Dale Carnegie a řekla odvážně „Protože jsem nejlepší!“.
Cestou domů jsem zamýšlela koupit šampaňské a všechny své známé jsem informovala o tom, jak skvěle jsem výběrové řízení zvládla. Na okraj jsem ledabyle poznamenala, že to určitě klapne.
Avšak dnes mi přišlo vyrozumění, že přijali na toto místo jiného kandidáta! Nemohu se s tím vyrovnat. Nezbývá mi, než připustit, že šéfa vylekala má přílišná inteligence, odvaha a mnoho zubů.
Na druhé straně, ačkoliv práce učitelky ve škole není nijak dobře placená, děti mi posílají vytrvale emaily s pohádky o tramvajích, selfíčka z výletů a mají ve mně důvěru, že se za nimi do třídy vrátím a budu je mírně několikrát denně napomínat, že učebnice se na zem nehází, nesmí se kopat navzájem a vzdělání je důležité. Denně budu zdolávat sklon k nervovému zhroucení a trpělivě snášet, že si děti pletou anglická slovíčka a tvrdí mi zcela vážně, že sobol je pták. 
Puch školních tříd, když všechny děti vyzují papuče a vytáhnou svačiny, by mi bezpochyby chyběl.
        Funkce asistentky by tak zajímavá nebyla. Má to tak být.  Ale tak jak tak, ten úžasný boss, aniž o tom ví, utrpěl velkou újmu, protože moje ošuntělé mačky
a cepín, to je něco, proč by mě, pokud by to jen maličko tušil, určitě zaměstnal rád. Je trapné, že se to nikdy nedozví.

*

 Li – SlovaSlovaSlova (1)