Ukázky….Novinky

Na této stránce si můžete číst básničky, fejetony a úvahy ještě čerstvé jako upečený chleba, dosud nikde publikované, ještě voňavé novotou, věci, které ještě nikde nevyšly a čekají na svůj čas…

 

*

Nedělní ulice

na prázdné ulici líného nedělního odpoledne

kráčí mé mládí

má bílé tváře

maličko růžové

mládence svádí

za rohem vyhlíží zralost

ubitá marným čekáním

předstírá radost

znavená doufáním

přichází stáří

ruku mu podám

vím, jak se daří

tak, už je tady

šťastná i zoufalá

sytá i hlady

svedená doufáním

zpevněná zoufáním

všemu vstříc

uháním

*

 

Adventní poznání

Stojím před třídou a oznamuji: V polovině prosince budeme znovu zpívat v domově pro opuštěné staré lidi a slyším ze zadních lavic zaúpění:  „Nééééé!!!! Zase? Proooooč? Já se tam bojím, tam to smrdí, já nejdu“. Volně nechám věty padat a pak si vyprávíme. O tom, co je to advent. O stáří a opuštěnosti. O otevírání srdcí. O krásné akci „Ježíškova vnoučata“ a ti moji zlaťáčci začínají roztávat. Nakonec jim dávám svobodu, kdo chce, půjde zpívat, kdo nechce, nemusí. Ty ruce, které nechtěly, jsou váhavější, ale to vůbec nevadí, ujišťuji je.

Sedám ke stolu a otevíráme učebnice. Látka s název „Nerostné bohatství a průmysl“. Čteme a u každého neuchopitelného souvětí jako vždy řeknu: „Stop! Co je to „nerost“? Co je to „průmysl“ a u věty „lidé potřebují k životu hodně věcí“ vstávám ze židle, beru fixovku a ptám se: „Co potřebují lidé k životu?“ Třída šumí: „Myčku. KFC.Tramvaj. Ledničku. Auto. Mobil. GPS. Hygienu. Přírodu. Velký dům. Práci. Školu. Vzdělání. Rodinu. Jídlo. Postel. Slunce. Ponožky. Kamarády. Oblečení. Mekáč.“. Popsala jsem téměř celou tabuli.  Nakonec se stavím před děti a ptám se: „A teď. Představte si, že jste mladý muž, případně mladá dáma, přicházíte k lékaři a ten vám sděluje: „Milý pane/dámo, za měsíc zemřete. Máte třicet dnů  života. Je to neodvratné, nedá se dělat absolutně nic“.   Co z těchto věcí, které jsem napsala, vám pomůže?

Dětem klesají brady. Vybíráme. Diskutujeme. První jde k mé úlevě KFC. Myčka a tak dál a dál. Mažu tabuli a nakonec zůstává

Přírodu                                   Rodinu                          Kamarády                            Slunce

Obracím se s úsměvem a ptám se: „Co z těchto čtyř věcí dostanete za peníze?“

Ještě to zkouší, ozve se: „Rodinu“.  „Kde dostaneš a za kolik pět deka rodiny?“

Třída je podivně ztichlá. Inu, kdyby v jedné hlavičce něco zůstalo, stálo to za to.

Jestli si myslíte, že jsme dočetli kapitolu do konce, tak se velmi mýlíte. Přesto si myslím, že jsem dobrá učitelka.

 

*

Kam s ní?

     Pořád jsem si myslela, že není ještě tak zle. Vezmu-li v úvahu, že mám přízemní byt
a nosím brýle, dá se snad omluvit to, že jsem si byla donedávna jistá svojí mladostí a půvabem. Avšak navštívila jsem svého neurologa. V místnosti byla velká dvě zrcadla a přímé denní světlo. Užasla jsem. Ta bába, co tam chodí, to jsem já? Krk jako ještěr, povislé tváře a nad tím vším načmárané unavené oči bernardýna, kterému nedali po dlouhé procházce nažrat.
     Co s tím budu dělat? (Nedá se dělat nic). Když už je to tak, pak je nutné zamyslet se nad svojí vlastní pošetilosti. Například, okamžitě přestat obtěžovat mladé muže. Teta Kateřina tu již byla a nemá smysl v této myšlence pokračovat. Další záležitostí je hloupé čmárání si na obličej již tak dost zpustošený obličej zcela jiný a barevný. Dochází pak k překrytí vrstev a někdy si mohou navzájem konkurovat. V případě zpocení, pláče při tragických okolnostech nebo pláče od smíchu dochází k zajímavým úkazům přímo na kůži, ve které si slzy jdou svojí cestou mezi líčidly a neptají se, kudy mohou, aniž by způsobily bláto v okolí. Je nutné též povznést duchovno, nikoliv však proto, že již nezbývá nic jiného, ale pouze proto, že někdy snad, konečně, by člověk k moudrosti přijít měl. A především, usoudila jsem, je nutné se dobře najíst. 
Nejprve jsem tedy odstranila nánosy, pak jsem nanesla na stůl roztodivné pokrmy, uvařila si dvě dobré kávy a pustila se do přemítání, jak se vyrovnat se svým stářím. Co se může přihodit? 
Když člověk vyloučí Alzhaimera, který nás milosrdně od přemýšlení osvobodí navždy, pak musíme počítat s tím, že nás často napadne škrábat hladká hrdla mladým děvčatům a zírat s otevřenými ústy na přitažlivé mladé muže. Pokud ale není člověk rovnou přímý neurotický konzument bulvárních plátků a věrný divák televize Nova, může mít ještě svůj názor zcela objektivní. Proč škrábat hladká hrdla, když naše nehty již nejsou pevné jako dříve a křemík jako doplněk podobně jako spoustu ostatních potravinových doplňků před nedávnem zdražili?
Každé hrdlo má svůj čas. Nevím proč, vzpomněla jsem si na oškubanou drůbež. Ať mladá, nebo stará, každá slípka, když je oškubaná, má podivnou pupínkovatou kůži. A zírat na přitažlivé muže snad nevadí? S tím, jak se zhoršuje zrak, může být přitažlivý kdekdo, no ne? A když stárnoucí dáma párkrát polkne hmyz při bezduchém zírání na kolem vlající mladíky, ono jí to nakonec dojde.
Co ale když žena vypadá opravdu jako zombie? Má také právo na život? Kam tedy s ní? Zřejmě není řešení sterilní rouška, která se nasadí ráno a večer odloží na toaletní stolek, přičemž pokoj, kde zombie spí, se zamkne na dva zámky? Musí být nějaké řešení, aby se i zombie mohly potloukat světem a smát se, dokud jim zuby nezničí paradentoza?
To všechno je zapotřebí rozvážit, zajíst, zapít dobrým kafem a pak jít odmodlit.
A pak, spokojená, oduševnělá, v přítmí se ploužící zombie je pořád příjemnější než exekutor nebo revizor.
Moje skvělá kamarádka navrhla ještě lepší řešení:

“Ať to řeší, kdo chce, já na to nemám kdy“.
Bingo! To je asi jediná možnost, jak se se stářím vyrovnat.  🙂

*

 

Podoby lásky

stála      on vedle ní

očima do sebe     vnoření

mladí     čerstvá rosa zrána

rozjásaní  dotykem

živí smíchem   kuropění

k ránu jedou   taxíkem

tiší tichem   láska    není

zestárlí životem   tou zradou za plotem

ach, lidské hemžení

z očí jim zmizelo     těšení

vysoko na nebi   láska se chvěje

čeká zda pochopí   svou milost leje

ona se nemění     každou poušť pokropí

svým dechem         hřeje

*

 

Moje pokořené ego

     Byla jsem si naprosto jistá, že jsem šéfa prosperující firmy omráčila svým povadlým šarmem tak, že od pátku, kdy se mnou vedl přijímací řízení, už neusnul jinak než s tváří zborcenou proudem slz v kanafasu, pochopitelně ze stesku po mě. Věděla jsem naprosto jistě, že o jiné asistentce, než o mě, nesní, zvláště, když jsem s ním vedla třicetiminutový hovor o horách a o zlézání vrcholů. Přičítala jsem naší společné vášni velkou váhu a jistý úspěch. Měla jsem v úmyslu mu do pracovny nosit kávu s cepínem za pasem a o vánocích přiskotačit do zaměstnání v mačkách, nevadí, že jsou již poněkud ošuntělé; řemínky, které chybí, nahradím izolepou. Úmyslně jsem se vyhnula trapným řečem o penězích a rozzářeně jsem mu sdělovala, že své pedagogické vzdělání uplatním během prace s autistickými dětmi ve volném čase. Na obligátní otázku, která náš pohovor uzavírala „Proč si myslíte, že bych měl přijmout zrovna vás?“ jsem vycenila bělostný chrup podobně jako Dale Carnegie a řekla odvážně „Protože jsem nejlepší!“.
Cestou domů jsem zamýšlela koupit šampaňské a všechny své známé jsem informovala o tom, jak skvěle jsem výběrové řízení zvládla. Na okraj jsem ledabyle poznamenala, že to určitě klapne.
Avšak dnes mi přišlo vyrozumění, že přijali na toto místo jiného kandidáta! Nemohu se s tím vyrovnat. Nezbývá mi, než připustit, že šéfa vylekala má přílišná inteligence, odvaha a mnoho zubů.
Na druhé straně, ačkoliv práce učitelky ve škole není nijak dobře placená, děti mi posílají vytrvale emaily s pohádky o tramvajích, selfíčka z výletů a mají ve mně důvěru, že se za nimi do třídy vrátím a budu je mírně několikrát denně napomínat, že učebnice se na zem nehází, nesmí se kopat navzájem a vzdělání je důležité. Denně budu zdolávat sklon k nervovému zhroucení a trpělivě snášet, že si děti pletou anglická slovíčka a tvrdí mi zcela vážně, že sobol je pták. 
Puch školních tříd, když všechny děti vyzují papuče a vytáhnou svačiny, by mi bezpochyby chyběl.
        Funkce asistentky by tak zajímavá nebyla. Má to tak být.  Ale tak jak tak, ten úžasný boss, aniž o tom ví, utrpěl velkou újmu, protože moje ošuntělé mačky
a cepín, to je něco, proč by mě, pokud by to jen maličko tušil, určitě zaměstnal rád. Je trapné, že se to nikdy nedozví.

*