!Fejetony, úvahy. Ukázka připravovaného románu „Vyprahlost“…

student-849828_1920.jpg

Kniha je jako živý tvor – dýchá, mění se spolu s námi a vždy ukrývá nějaké tajemství navíc. Otevřená kniha je ale ještě něčím víc: Rodí se, rozrůstá se a mění díky novým a novým příspěvkům. Začtěte se a uvidíte sami. 🙂

Mimochodem, abych nezapomněla: fejetony jsou napsány černou barvou a úvahy zase modrou. Všechny texty přece nejsou stejné. 🙂

Modrá květnová úvaha

Barevné pastelky

Deníček jsem si začala psát, když se přihodila ta věc s maminkou.

Moje maminka je nádherná. Hrávala ve sboru na flétnu, zpívala soprán. Vypadala vždycky jako anděl a anděl doopravdy je.

Jsem po ní.

Tátovi o deníčku neříkám; má teď v očích písek a často pláče.

Já nepláču. Vím, že maminka a naše miminko jsou spolu, takže je jasné, že já se mám postarat o tátu. O jeho písek v očích, o to, aby měl všechno, co potřebuje, když tu máma není.

S maminkou často mluvím. Říká, že všechno chce čas.

Zemřela, když se mělo naše miminko narodit. Miminko zůstalo s ní.

Na pohřbu zpíval celý sbor. Všude byly květiny, táta mi mačkal ruku a babička s dědou plakali. Tenkrát jsem taky plakala. Ale teď už ne. Maminka mi říká, že teď, když je v nebi, může pro nás vymodlit mnohem víc, než na zemi. Ale to je naše tajemství. Nesmím o tom nikomu říct, dospělí to neumějí snést.

Právě proto kreslím tento deník. Je v něm všechno, co pro mne a tátu maminka dělá. Až budu velká a budu mí své děti, budu jim z něj číst. Aby si nemyslely, že o něco přišly, když u nás babička nikdy nebyla na návštěvě. Mne totiž navštěvuje pořád. Každá návštěva má jinou barvu. Jednou voní jako moře, jindy svítí jako sluníčko. Hned musím vzít pastelku a všechno nakreslit. Každá barva voní jinak. Modrá svěže, žlutá zářivě, červená malinově.

Tenkrát v noci už bylo hodně pozdě, spala jsem. Maminka mne vždycky před usnutím lechtala pramínkem svých vlasů, který si dává za ucho. Říkaly jsme tomu uspávací lechtačka, ale tentokrát na lechtačku zapomněla, už odpoledne ležela a nebylo jí dobře. Možná proto jsem nemohla dlouho usnout. Vzpomínám si, že v noci mne táta probudil tím, že chodil sem a tam a po zdi běhaly dlouhé stíny jeho postavy. Slyšela jsem, jak volá a pláče do telefonu, nejprve doktora, potom strýce. Strýc přijel hned, i s tetou. Pak se všechno stalo hrozně rychle. Maminka naříkala, ale najednou bylo hrozně zvláštní ticho. Táta mne zabalil do deky a plakal. Pořád mne balil a opakoval, neboj se, neboj se, neboj se, říkal to tak dlouho, až jsem se začala bát.

Maminka mi nedávno říkala, že chlapi to tak mají, možná proto jsem holka. Já se nebojím. Zvlášť proto, že maminka za mnou chodí. Lechtá mne pramínkem svých vlasů a šeptá mi ukolébavky, které znám. Někdy je mi líto, že ráno, když se probudím, není v mé postýlce. Pak si ale vzpomenu, že má prachové peřiny v nebi a naše miminko se tam směje.

Pastelky potřebuji právě na své malování. Abych nic z toho nezapomenula, sukuju si uzlíky na šňůrce, kterou jsem si tajně přivázala k postýlce. Podle těch uzlíků pak kreslím kresbičky, nebo píšu těch pár písmenek, která umím.

Proto si pokaždé, k vánocům, na narozeniny, k svátku, přeji barevné pastelky. Abych všechno zaznamenala tak, jak se stalo. Barevně. Voňavě. Až jednou moje děti otevřou deníček zázraků, páni, budou koukat!

 

Abrakadabra

Věc: Žaloba

Školní kabinet

Slepý optimista

Selfíčka

Námět k zamyšlení

Odhalení mystéria voni

Tak málo stačí

Bůh u nohou člověka

Roztrhnu nebe, zatřesu zemí

První neděle září

Čtvrtek a hrozny

Alkoholikem snadno a rychle

FF – facebookový fejeton

Dušičková úvaha

Fejeton pro workholiky: Moje pokořené ego

VYPRAHLOST – UKÁZKA