Občasné rozumování

kdy je už fakt zle?

když jdete k lékaři a po návratu se vás zděšeně syn zeptá: „…mami, co to máš na obličeji za skvrny?“ a vy jdete pokorně k zrcadlu a šokovaně vidíte na obou tvářích zbytky pasty lacalut, kterou jste si nestačila smýt a tím pádem jste hodinu chodila městem, čekárnou a ordinací jako sioux na válečné stezce

když se vypravíte na larp, nahážete na sebe to nejhorší možné oblečení a hrdě jdete městem, jenže – ouha – nikdo, naprosto nikdo nedává najevo, že by se divil (čímž je jasné, že takto zřejmě vypadáte běžně)

když si odložíte horní část prádla a vypadá na opěradlu židle jako bílá hrozivá zbraň, která se – můj ty světe – jako kdyby to nestačilo – zdvojila

když při snězení zeleninového salátu převážná část potravin uvázne mezi vašimi zuby a to i předními a když to čistíte, v umyvadle zbývá téměř celá brokolice

když v pedagogické knihovně na útulné toaletě ve velkém zrcadle uvidíte šedou usouženou babičku a řeknete si „Co já tady, hérdek, dělám?“

když se na vás zadívá mladý muž a vy mu jdete dychtivě vstříc, zatímco on vás chtěl pouze upozornit, že na vás právě couvá pekařské auto

když půvabně vykročíte, vzápětí se zhroutíte mezi tramvaj, zaparkovaný osobní vůz, statečně si držíte na roztrženém koleni plátěnou tašku a tváříte se, že šlo o pikantní zaškobrtnutí

ale opravdu, opravdu zle je,

když se tomuto všemu nedokážete smát…