Poezie

Žalující Zem

Země vchází do síně
ramena má svěšená
zmlkla hrůzou soudkyně
porota je zděšená

oceány špinavé
lesy vyhořelé
celé tělo bolavé
oči unavené

usedla Zem na lavici
jižní stranu položila
sever skryla pod čepici
suché větve v klín složila

„nikdy jsem nechtěla žádat“
mluví hlasem šumivým
„o život se bít a hádat
přiznávám se, neumím

každý, kdo má oči,
vidí
jenže vy je přivíráte
celý vesmír už se stydí
jsem tu
co s tím uděláte?

dveře jste přibouchli
před zodpovědností
mne jste vyplenili
jste tu jen hosti

hole jste zlomili
nad lží a krutostí
a teď jste užaslí
obecnou hloupostí

levně jste koupili
a draze platíte
pohodlí zvolili
v splašcích se topíte

nakrmení, přesycení
unavení životem
hledáte jenom vzrušení
drancujete mě
svou zem

a moje krajina?
v křečích se zmítá
bez stromů pustina
kdysi tak sytá“

rozpačité ticho v síni
odpovědět neumí
„chceme důkazní řízení“
dav souhlasně zašumí

„žalující, je nám líto
chápu vaše rozhořčení
odkládám na neurčito“

Země křičí:
„čas už není“

odklepnuto, odročeno

zapsáno a založeno

vyvádějí matku Zemi

a lidstvu je odzvoněno

book-2115176_1920

Poezie – magická slova, která léčí.