Pro dospělé děti

oko.jpgsbírka poezie Tiché volání

Jednou se mne kamarád ptal, jak vzniká moje poezie. Musím sedět a hloubat? Přemýšlet a pak psát? Mám téma, které chci popsat, zveršovat?

Netuším, jak to mají jiní, se mnou je to mnohem jednodušší. Básničky mne napadají bez varování. Někdy uprostřed noci, jindy cestou tramvají, pak ráno. A když mi zaťukají na dveře, musím jít a psát. Je to hned. Není s tím žádná práce. Jen obrovská radost.

Tiché volání_ukázka

Když dospívá dcera

má v sobě moudrost žen celého světa

ačkoliv ještě nedávno

vlásky mokré měla v době léta

a líčila se pramálo

teď na podpatcích otáčí se v šatech dlouhých

zkoumavě v zrcadle si měří líc

snad stačilo by pár slovíček pouhých

však odvracím se

a neříkám nic

tak jaksi líto je mi

vyrostla náhle

a smutek mám

co divně srdce svírá

však nebudu ji trápit

hloupou nostalgií

vždyť před ní se teď život

zrovna otevírá

otáčím se jen ztěžka

hledím si tiše svého

náhle vedle mne se mihne stín

svůj čaj si dává blízko vedle mého

v očích má stíny z drobných pavučin

pak něžně obejme mne

a přitiskne mi na tvář svá líčka

zašeptá: „Mami, no tak, už se neboj,

jsem přece pořád tvoje maličká“.

*

Domov

vstoupím, branka známě skřípne

a já s ní s chutí prásknu

otevřu dveře

a zase žasnu

ta vůně se nemění, je pořád stejná

vanilka, koření

včel jsou tu hejna

bzučí ve stromech

tak kvetoucích něžně

pořádný stůl, který stojí tu dávno

a kamna, ve kterých dřevo praská

ruce tak jemné mne pomalu hladí

oči, jenž všechno ví, beze slov radí

tady je úcta, víra i láska

sedám na lavičku, hrnek je otlučený

dívám se do očí jediné ženy

se kterou můžu jen mlčet a být

vždycky když odcházím, už vím, jak žít

co ještě víc měla bych říci k tomu?

tady jsem v bezpečí

přišla jsem domů   

——————————————————————————————————————

Když mne necháš odejít

usměji se své pýše

a odejdu

tiše

když mne necháš odejít

možná tvůj svět nebude jiný

však pro mne, co dřív zlatem bylo

zůstane náhle

z hlíny

když mne necháš odejít

nezmění se nic na této zemi

jen

mé srdce, duše, tvář

                                                                               budou plakat póry všemi…

 

 

—————————————————————————————————————————————–

Povídková kniha Rub a líc života

_LBF5699Na 46 kratších povídek citlivé autorky vypovídá často o mezních situacích života lidí, kteří nežijí právě na výsluní. Také proto, že jsou psané většinou v první osobě, mají sílu autenticity, hrdina či hrdinka vyprávějí sami a o sobě, svěřují se otevřeně a bezelstně čtenáři. Hledají v sobě sílu, a u druhých oporu, lásku, bezpečí. Jako například matka devíti dětí v povídce Mařenka, jejíž synek zastřelí omylem v dětství svého brášku.

Všichni máme v životě cosi, s čím se musíme prát, vyrovnávat. Jiné povídky pracují navzdory drsným problémům hrdinů s humorem i sarkasmem. Autorka zvolila pro každého hrdinu vlastní jazyk odpovídající prostředí, ve kterém se pohybuje. I když jsou mnozí hrdinové bezvěrci, příběh provází duch křesťanských hodnot a nadějí, které nejsou příliš vzdáleny od těch humanistických. Nejsou výrazně spjaté s nějakou dobou, zabývají se nejčastěji dramatickými vztahy v rodinách. Nenásilnou a dojemnou mravoučností přinášejí úlevu a vyzývají k zamyšlení.

Rub_a_líc_ukázka