E-booky

Pro maličké

baby-17327_1920

Jako učitelka menších a větších dětí vím, že pokud udělám cokoliv pro maličké, udělám obrovský kus práce pro celý svět.  Tak vznikají mé pohádky. Z lásky ke špuntům, kteří to dnes nemají vůbec jednoduché. Pohlazení pro děti, které dnes jen vnímají, ale už zítra budou tvořit tento svět.

Laskavé pohádky

Jak si šel mravenec svou cestou

Mravenec lesní zvaný Puchlík vystrčil hlavu ze svého mravenčího pelíšku a rozhlédl se po lese. Sluníčko pableskovalo mezi stromy, vál svěží letní větřík a ptáci zpívali veselou písničku. Kolem proběhl starší mravenec Lomízek a tlačil před sebou cosi bilého, kulatého, voňavého a velmi pospíchal. Puchlík se protáhnul, zívl a narovnal si tykadýlka. Už celý měsíc takhle vykukuje každý den a čeká na svoji příležitost – a teprve dnes ten čas nastane! Hned po snídani se vydá poprvé sám do světa po pěšince, která je mu zatím neznámá a vede z jejich útulného mraveniště. Všechny cesty tam a zpátky, nahoru, dolů a napříč mraveništěm Puchlík už znal jako své boty, ale teprve dnes je měl na celý den opustit a vydat se támhle tou prostornou lesní cestou, která mravencům připadala asi tak jako nám dálnice, na průzkum, jak to ve světě chodí.
Maminka už stála na zápraží, tatínek se usmíval a všichni ostatní mravenčí kluci čekali na Puchlíkův první krok. Menší mravenčí kluci záviděli, větší už věděli, o co jde, a tak trošku záviděli taky, protože když je něco úplně, ale úplně poprvé, je to doopravdy nejlepší. Zpocený Lomízek ponechal teď drobeček, který před sebou kutálel, v dolince vedle mravenčí cestičky a zvedl, stejně jako všichni ostatní, ruku na pozdrav.
Maminka udělala Puchlíkovi křížek, tatínek mu stisknul ruku a všichni zvolali „Hurá!“ a „Sláva“ a taky „Nazdar!“ a pak už nezbylo nic jiného, než vykročit novým směrem. Zpočátku vypadalo všechno jako obvykle – tedy než Puchlík mraveniště nadobro opustil – ale pak, když už byl na nechráněném prostoru vedle, začal se zvedat silnější vítr a taky se najednou na cestě objevily nevídané překážky, které musel Puchlík zdolávat a řeknu vám, že tři čtyři šišky na cestě – a jste dost unavení, pokud jste mravenec menšího vzrůstu a ještě málo svalnatý.
Než se rozhodlo, že Puchlík je dost velký na samostatný výlet, dostal doma několik rad, kterými se musel celou cestu řídit. Musel jít například na levé krajní straně cesty (to kvůli tomu, aby jej něco nepřejelo), musel mít tykadla pěkně u hlavy přilehlá (to kdyby fouknul silnější vítr, aby jej neotočil jiným směrem, než chtěl Puchlík původně jít), musel taky dbát na sluníčko, aby mu stále hřálo do zad (to kvůli úžehu, na to už doplatilo hodně neukázněných mravenečků), no a samozřejmě musel dávat velký pozor na ptáky, hlavně dravce, obecně na všechna zvířata a – jak říkal tatínek, nejvíc na lidi, protože někteří z nich prý chodí tak, že se vůbec, ale vůbec (jen si to představte!!!) nedívají, kam nebo na co nebo – dokonce – na koho šlápnou. Puchlík se zpočátku snažil všechny rady dodržovat, ale jak si tak vykračoval, byl pořád víc a víc bezstarostný – kdo by se taky strachoval, když je hezky, voní jehličí a můžete si zpívat z plných plic. A tak se stalo, že si Puchlík nevšimnul, že odbočil poněkud z levé krajnice a pak najednou už bylo pozdě. Ocitnul se, než bys řekl švec, mezi dvěma obrovskými šněrovacími botami, ty boty byly nazuté na velikánských chlupatých nohách, nohy vězely v zelených kalhotách, no a ty kalhoty, stejně jako košile, kšandy a klobouk, byly oblečené na čemsi podivném, velkém, hýbalo se to, mělo to obrovské ruce, vousatou bradu, zježené vlasy a přes rameno tlumok. Vedle tohoto stvoření stálo ještě jedno, trošku menší, míň chlupaté a pak ještě další a hulákala ta stvoření jedno přes druhé“ Jééééé, tatíííí, ukaž, to je krááásnej mravenec“ a „kampak asi šel?“ a „půjč mi ho“, „ne, ne, mně ho puč, ne, já jsem starší, já si půjčím první, já jej viděl první“ a tak různě rachotily a chřastily hlásky a pak se rozezněl jakýsi hrom a hromově řekl: „Nehádejte se, děti, položíme mravenečka na zem a pak uvidíme, kam se sám vydá“. Nato se strhnul povyk, až Puchlíkovi málem popraskaly ušní bubínky a už se nemohl dočkat, až se dostane zpět na bezpečnou cestu z té velké bílé ulepené nebezpečně teplé dlaně. Teď sice už na zemi byl a bylo jasné, že mu děti ani tatínek (to jste přece poznaly, děti, že to byli oni), nechtějí ublížit, ale náš hrdina byl teď tak vylekaný, že vůbec, ale vůbec nevěděl, kam se vlastně vydal, proč tam šel a jak se vrátí domů. Byl z toho tak pifpaf, že si přidřepnul na levou krajnici (to si pamatoval ze začátku), a zůstal tak jako přikovaný a ani se nehnul.
Tatínek to celé pochopil, protože znal les a jeho zákony (musíme říct, že měl Puchlík velké štěstí, že potkal právě takového tatínka), vzal opatrně Puchlíka, položil ho do štěrbiny mezi šupinky borovicové šišky a řekl: „Musíme najít mraveniště, kam tenhle malý drobek patří“ a vydal se s dětmi zpátky prosluněnou cestou. Netrvalo mu to tak dlouho jako Puchlíkovi (dětem ostatně taky ne, protože sami víte, co ty se v lese naskotačí a vůbec je nohy nebolí) a už měli všichni mraveniště na dohled.
Postavili Puchlíka ke vchodu a tatínek vytáhnul z tlumoku velkou bílou kostku cukru a děti ji směly na mraveniště rozdrobit. A tak se do mraveniště dostal nejen Puchlík, ale i sladkosti a všichni mravenčí kluci, holky i dospělí ten den mlsali a mlsali a pak šli šťastně spát a ještě dlouho se ze spaní sladce usmívali.
Děti pak došly s tatínkem ještě na kraj lesa, tam k tomu posedu, trošku tam všichni sledovali stopy, trošku se děti hašteřily, pak si zazpívaly a večer si vzpomněly kromě jiného taky na mravence a na to, jak jej vrátily zpět domů. Tahle událost pro ně byla celkem bezvýznamná a všední. Ale představte si, že Puchlík nikdy nezapomněl na to lesní setkání při první samostatné cestě (už když byl dědečkem a choval svoje vnoučata mravenečky, vždycky k jeho nejlepšímu ve vyprávění patřilo, jak jej velká bílá ruka zvedla ze země a jak se děti překřikovaly a jak byl potom zachráněný. Vždycky u toho trošku posmrkával a vypadalo to taky, jako by mu něco napadalo do očí). Samozřejmě že se ještě víc jak tisíckrát Puchlík vydal do světa, to už byl starý mravenčí mazák, dá se říct, že za několik měsíců od téhle příhody přesně věděl, jak se co má a jak to ve světě chodí. Ale opravdu nejdůležitější, co jej v jeho mravenčím životě potkalo, bylo podle jeho názoru setkání při jeho první samostatné cestě. To setkání jej totiž poučilo navždy. A víte, děti, čím?
Tatínek to možná tušil, děti to asi nevěděly, ale vám to říct musím – ta podaná ruka našemu malinkatému tvorečkovi navždycky změnila život. Puchlík od té doby nikdy neodřekl nikomu pomoc, protože když je vám pomoženo, snažíte se chovat stejně a dobrý čin se znásobí a rozroste a nekonec, děti, když se vydáte poprvé svojí vlastní cestou, je velmi, velmi důležité, koho na té cestě potkáte a jakými jste. A protože dobří lidé se přitahují podobně jako magnetky u vás ve škole na magnetické tabuli, dá se předpokládat, že pokud budete sami dobrými lidmi, potkáte lidi se stejně dobrýma a laskavýma rukama. A potom, stejně jako Puchlík, na ně nezapomenete.
A pak, jednou, až budete sami chovat na klíně své děti, poznáte, že to, co jste se cestou naučily, je důležitější než cesta sama.¨
Tak dávejte pozor na lesních i jiných cestách a buďte na sebe hodné. )

*

O čertici Fridolíně

Leonora Spořádaná žila ve své spokojené domácnosti spokojeným životem. Ovšem, pokládala by jej za spokojenější, nebýt její sousedky čertice Fridolíny. Ach děti, co ta se jen Leonory nazlobila! Byla to taková kopa vrtochů, chvíli jasno, chvíli pláč, tu se rozčílila, tu zase hýkala štěstím; na tom ovšem není nic špatného, vždyť každý z nás má své období, ale Fridolína, panečku, ta si nenechala nic pro sebe! Neustále vycházela ze svého domečku uprostřed rušné ulice a co chvíli vbíhala do domečku Leonory Spořádané, tu pro máslo, tu pro okenu, tuhle jí došel prášek na prádlo, další den zase jar. K tomu přidávala neustále pikantní historky ze svého života, co ten její čert Anciáš zase provedl, co její čertovské holky kde vymamlasily a neustále pokřikovala, výskala, poplakávala, probouzela Leonoru časně ráno, běhala za ní i večer, nedělní oběd se neobešel bez toho, aniž by nezaťukala nebo se nevynořila uprostřed hodování její střapatá hlava za oknem. Leonora celkem snášela všechny Fridolíniny rozmary, ovšem do té doby, než se Fridolína stala marnivou a začala všechny kolem kritizovat; tenhle jí nebyl dobrý, ten zase topí malá koťátka, tahle je matka k ničemu, tahle hodně tancuje, tamta naopak netancuje vůbec, ten zase rád sladké vínečko, tamten pokuřuje přes míru. Zdálo se, že na světě není nic v pořádku a Leonora Spořádaná, která chtěla svůj spořádaný svět stůj co stůj, se rozhodla, že s touhle čerticí všechny svazky zpřetrhá, přeruší, KONEC!!! Telefon vyškubla ze zdi, na dveře napsala !NERUŠIT!, Fridolíně se vyhýbala, jak jen mohla a pila pro uklidnění večer co večer čaj z meduňky lékařské.

Samozřejmě Fridolína si našla po čase jinou známou, kterou začala zahrnovat svým zájmem, když u Leonory nepochodila, ale co se nestalo. Po nějaké době začala být Leonora jakási nejistá. Přistihla se, jak u okna potajmu vyhlíží („šla už Fridolína nakupovat? Beztak se někde zakecá a vyprodají jí zase rohlíky, jako už tolikrát“). Najednou se jí doma zdálo být trošku moc ticho a nic se nedělo, v televizi taky nic, když nepočítáte hloupé reklamy na sýr Pribina. Ušlechtilé knihy už Leonora přečetla třikrát.

Náhle zjistila, namoutě, že jí Fridolína fakt schází. No a tak zapojila telefon, strhla cedulku na dveřích a dveře doširoka otevřela. To víte, milé děti, že Fridolína už za nimi stála. Leonora se na ni mile usmála, poptala se na zdraví a když Fridolína začala překotně vykřikovat o angíně pectoris, bolavé ledvině, hluchém pravém uchu, pokecala se při tom vyprávění kečupem (jedla zrovna hltavě párek v rohlíku), vše bylo zase, jak má být. Fridolína se hnala dovnitř, Leonora ji samozřejmě nabídla kafíčko a pak jako za starých časů jen občas kývla na ten kafemlejnek (Fridolíně stačil k diskusi houpací kůň).

A tak Leonora poznala na vlastní kůži, že přátele nemáme proto, aby byli takoví, jako je chceme mít, ale právě proto, abychom s nimi tvořili mozaiku světa. Fridolína hopsavá Leonoře usedlé dávala trošku vzruchu, který Leonora potřebovala a Leonora usedlá poskytovala Fridolíně vnitřní klid. Tak jako stromy doplňují svoji zelení modř nebe, tak se doplňují lidé rozdílnými vlastnostmi, každý je jiný proto, aby ladil s tím druhým a předával své vlastnosti na místa, kde nejsou a chybí. A náš svět je potom krásně barevný.

Takže o Leonoru se nebojte. Věřte mi, měla by velmi smutný život, kdyby proti ní seděla nějaká ušlechtilá žirafa a celý den jen moudře pokyvovala hlavou! To by byla velká nuda a Leonoru by nic neobčerstvilo. Stejně tak by nepochodila Fridolína, mít za kamrádku nějakou famfárnici, se kterou by si brzy vjely do vlasů.

Proto nepřetvářejte kamarády! Snažte se je spíš pochopit. Pokud nemají zrovna zlé srdce (a to má málokdo), můžete jim hodně dobrého dát a také oni obohatí vás. A bude přitom dost legrace.

*

 

Jak čokoládová pepermintka ke štěstí přišla 

Těžká, zaoblená a hodně čokoládová pepermintka ležela v regále obchodního domu v sáčku s nápisem „Výběrové čokoládové bonbony“. Jak tam tak byla přesazená přímo
z čokoládovny, truchlivě vzpomínala na lepší časy, kdy jezdila po pásech, máčela se  čokoládě a tiskla k ostatním, hopsala a jásala, zatímco teď musí neprodyšně uzavřená ležet v regálu jako ta nejhloupější ze všech hloupých cukrovinek a koukat jen na záda nebo povislá břicha svých společnic stejné velikosti a tvaru. 

Najednou ucítila, jak ji berou něčí ruce a je vhazována do nákupního košíku, pak s pytlíkem někdo zachřastil a nakonec se dostala na světlo, když pytlík roztrhly dětské ručky. Pepermintka štěstím celá bez sebe, natáhla vzrušeně vlahý jarní vzduch, když vtom  uslyšela, jak dětské hlásky volají „Taky! Já chci taky“ a najednou KŘUP, a MLASK  a MŇAM a bylo po pepermintce a najednou jsme u konce téhle svěží pohádky.

 

O skřítkovi Čistotníčkovi

Není to tak dávno, co v rodině malého Kryštůfka (znáte ho dobře, je to ten umolousaný kluk odvedle) bydlel, aniž by to sám chtěl, skřítek Čistotníček. Tenhle skřítek se má nejlíp ve skříních mezi štůčky voňavého čisťoučkého prádla, ale v Kryštůfkově případě musel prostě ven. To bylo tak.
Kryštůfek byl kluk jako každý jiný. Občas se pral a někdy upadl, takže si rozbil koleno nebo loket, taky pusu si nemyl tak často, jak by měl a o zoubcích raději nemluvím, vždyť to znáte – těch čokolád a lízátek je spousta a čistit si zuby je taková otrava. Výjimkou snad bylo jen to, že tenhle chlapeček byl ještě k tomu všemu lenoch, až Bůh brání. A tak se stalo, že když mu maminka řekla“ „Jdi, Kryštůfku, do koupelny, pěkně se umyj a vyčisti si zoubky!!!“ tak zpočátku někdy, a pak stále častěji, se Kryštůfek postavil k vaně nebo umyvadlu a tam si pouštěl vodu jen tak na ruce nebo prostě do nějakého hrnečku a díval se, jak voda přetéká ven anebo jen tak zbůhdarma okouněl a když už uplynul dostatečně dlouhý čas, vyšel z koupelny, převlékl se do pyžama a šel dát mamince dobrou noc. Jeho maminka si toho někdy všimla, že Kryštůfek zrovna nevoní zubní pastou a pokaždé se znovu zeptala, jestli se opravdu myl;v téhlé chvíli, děti, dokázal ten lajdák i lhát! To se ví, že mu z toho dobře nebylo, ale když je někdo líný, musí počítat s tím, že k jednomu hříšku se přidá hned další a obvykle ještě jeden a hned, i když nevíte, jak se to vlastně stalo, jste v tom až po uši.
A pak, když už takový kluk přivykne nekázni a zjistí, jak je jednoduché občas lajdačit, jde to samo.
Představte si, že jednoho večera (Kryštůfek zrovna hrál s Matýskem fotbal a kluci ho mnohokrát povalili na zem a pak si taky jel do obchodu za dvoukorunu koupit lízátko a jel na kole, trošku přehnal rychlost, maličko upad a vyválel se na zemi), když přišel Kryštůfek domů, proběhl obvyklý rituál. Maminka měla zrovna moc práce a tak dnes kontrole mytí nevěnovala pozornost. Náš špindíra šupky hupky do postele, ani ten umazaný nos si pořádně neutřel a hned usnul.
A tu se najednou otevřely dveře od skříně, kam maminka dávala čisté povlečení a po tenkém vlásku se spouští zvláštní postavička – celá v bílém, vysoký špičatý klobouk na hlavě, tváře vymydleně růžové, oči jako modré nebe za letního dne a na bradě dlouhý bílý plnovous – byl to skřítek Čistotníček, který se už na tohle všechno nemohl dívat. V ruce měl rozžatou jasně žlutou lucernu a šel přímo po čichu. Natáhl do nosu, zašklebil se příšerně, a vydal se přímo k postýlce našeho kamaráda. Jasně že musel podniknout pro něj dost dlouhou cestu (uvědomte si, že skřítci – i ti nejvyšší, mají nohy dlouhé jako váš malíček – a to už jsou ve světě skřítků pokládáni za obry) – a zatímco špacíroval, zpíval si tuhle poťouchlou písničku:

„Ach ten smrad, ach ten smrad
Čistotníček nemá rád
pro kluka i pro holčičku
udělej to, Čistotníčku
ať si můžou zítra hrát!“

Trvalo mu dost dlouhbo, než se dostal až ke Kryštůfkově postýlce, a když už tam byl, ještě chvíli lamentoval a špekuloval, jak se vyšplhat až nahoru. Představte si, že musel provést krkolomný výstup po pelesti postele, po peřince (bylo to jako jít velehorami) a když se dostal až ke Kryštůfkovi, vytáhl čistý bílý kapesník, trošku na něj plivnul – znělo to, jako když zapálíte u vánočního stromu prskavku – a začal Kryštůfka pucovat, leštit a pulírovat, jako když maminka provádí vánoční úklid a čistí okna nebo police. Někde musel přitlačit (to bylo tam, jak zaschlo lízátko), jinde jen oprašoval, ale vcelku měl tolik práce, že když skončil a Kryštůfek byl čistý jako andělíček, musel si Čistotníček sednout a dát si svačinku. Každý skřítek sebou nosí pro jistotu za pasem malý bílý plátěný pytlíček, v něm má obvykle trošku oříšků, semínek, malý kousek chleba a jablíčka na žízeň. Po takové práci moc chutná a tak se nedivte, že si Čistotníček pořádně říhnul, – nebo možná udělal jiný neobvyklý zvuk a vtom se to stalo!!! Krystůfek možná díky tomu zvuku nebo možná taky proto, že už bylo skoro ráno, otevřel ty svoje vypulírovaná kukadla a teď překvapením zamrkal, co to vidí. Přímo na jeho hrudníčku sedí jakási podivná postavička celá v bílém, mává pytlíčkem, sype po něm semínka, uklání se a volá:

„Byl tu smrad, byl tu smrad,
to já, hochu, nemám rád!
Jak na tobě bude flíček
přijde zase Čistotníček
zas tě přijdu vydrbat!“

A než Kryštůfek mrknul podruhé a potřetí, fjúúúúú – Čistotníček šup z postýlky dolů
a mazal, jen se plamínek lampičky třepotal. Než zmizel ve skříni, otočil se, pohrozil Kryštůfkovi prstem, zamával a zmizel mezi povlečením.
Od té doby Kryštůfek vždy, než se převlékl do čistého pyžama, voněl mýdlem, zubní pastou a mamince už nelhal.
A Čistotníček? Ten se ve skříni u Kryštůfka už neukázal. Ale až se vám, děti, nebude chtít umývat a čistit zoubky, podívejte se, jestli se u vás ve skříni náhodou něco nehýbe nebo nechrastí; a pak se raději jděte umýt pořádně. Vězte, že každý skřítek, nejen Čistotníček, se musí šetřit, protože ušmudlaných dětí je na světě kopa a skřítků ubývá.

 

 

Duhové veršování

child-1605724_1920

Tato skromná knížka vyšla pro děti z mateřských škol. Mravní řád máme každý z nás vnitřně dobře nastavený, ale přece jen… vlastnosti jako slušnost, poctivost, dobrota… inu, pojďte je s námi objevit s básníkem, který hledal poklad na konci duhy.  

Ukázka (kapitola „Láska“)

co děťátko potřebuje
každá máma rozvažuje
ať si má co oblíkat
taky ať si má s čím hrát
jedno stačí: mít je rád

bez trička je mu jen zima
bez hraček jen nudí se
ale když necítí lásku
navždy sobě ztratí se