Pro větší maličké

 

girl-511883_1920

 

Starší děti jsou většinou hotové osobnosti. Přesto je ještě možné do nich vložit hodně pozitivního.  Rozhodně není na škodu si abecedně připomenout pár dobrých věcí, se kterými se setkávají.

Velká encyklopedie laskavosti

Malá ukázka: PÍSMENKO „E“

Energie

Když se narodí malý človíček, má za potravu jen mléko. Přesto se každý měsíc něčemu naučí.

Představte si to. Lijete do toho uzlíku jen mléko, ale brzy se sám otáčí, pak si sedne, začne lézt, chodit, mluvit, používat hrnec, sám jíst; každý den je plný nových zázraků.

Jak je ale možné, že když už je člověk větší, sní mnohem víc, ale už se toho tolik nenaučí? Nebo možná naučí, ale určitě to neodpovídá těm spoustám jídla, které snědl. A někteří jen jí, aniž by se naučili cokoliv!

Napadá mne: Kdybychom každý den, v souvislosti s tím, co sníme, přišli na novou dovednost, to by tedy bylo něco! 

Třeba ve čtvrtek se naučíme být trpěliví. V pátek se začneme zajímat o kamaráda, který potřebuje pomoct. V sobotu se naučíme pomáhat v domácnosti a v neděli užít si sváteční den. Na každý den trošku zdravých a nových věcí, které dosud neumíme.

To by byla ohromná věc! Poslyšte, kdybychom začali třeba ve věku desíti let, umíte si představit, o jak mnoho by byl lepší svět třeba už jen za pět roků?

Divím se, že na to nikdo ještě nepřišel. Učíme se, že každé jídlo se přetváří na energii, takže musíme někam tu spoustu energie napřít, nebo se pletu?

Několikrát denně si upravujeme vlasy.

Což takhle jednou za den opravit svá srdce?   

*

Hudební pohádka

Jak našla notečka svůj řádek

Ztracená, ubohá, opuštěná notečka ležela za klavírem mezi spadenými listy starého chorálu. Byla zoufalá a tak unavená, že měla strach si zívnout, protože únavou se jí čelist otevírala tolik, že měla strach z proměny na jednu tenkou čárku. Kdyby totiž zívnula skutečně dokonale, roztáhla by se jí hlavička na jednu velkou pomlčku a stejně jako když si zívne děvčátko nebo chlapeček, kteří už dlouho nespinkali, by mohla zůstat s otevřenou prázdnotou do konce. Zívala, plakala, hledala, nevěděla. Až se stalo, že ji našel moudrý houslový klíč, který zrovna hledal notu A, právě takovou, která truchlila v chuchvalcích prachu za klavírem. „Héj, co ty tam, nádhero!“ volal klíč na notečku, „áčkové noty přece nebulí! Otři si slzy a skoč na svůj řádek, ať to můžeme rozjet!“ „Nemáám řáááádek, úúúáááooo, ehhhh, jsem opuštěná, ztracená“.„Můj ty světe molový, nejraději bych ti jednu plesknul“, ohradil se starý houslový klíč, „jakživo jsem neviděl takové zoufalství, ale ….no, spíš hloupost“.„Hloupost?“začala natahovat notečka znovu “vždyť já…“„No právě! Ty, ty, pořád jenom ty. A přitom tamhle v sešitě čekají nedočkavě ostatní noty právě na tebe, tak šup, skoč na řádek, tady to máme, rovnou na tuhle linku“ – a klíč se obřadně sklonil k lince, která notě A právě přísluší “a jedéééém!!!“Dali se do toho. Notečka skočila, zjistila, že je A, se kterou nejvíc ladí D nebo C, začala hrát, tančit, rachotit a vřískat a už se svého klíče nepustila. Hráli chorály, hráli skočnou, hráli kdeco. Inu, když notečka najde svůj řádek a ještě jí někdo dá najevo, že je chtěná a hledaná…je po pláči. 

Možná že i lidé hledají svůj klíč a hořekují…zívají….bulí ….hmmmm? Co by jim asi řekl? Mají lidé řádky, co myslíte, děti? A co vy, máte svůj řádek?

Já tedy ano. Spolehlivě vím, kam patřím, kde si zpívám, kde mne hledají a postrádají. Někdy taky zívám, to se ví, ale v ten den jdu brzy spát, abych podle svého klíče šla přesně tam, kde jsem třeba.Teprve pak mám význam já i noty, které mám vždycky sebou a které na každém řádku začínají moudrým houslovým klíčem.